Před lety jsme chtěli prodat naší chatu na Šumavě. Když jsem
tam tehdy s Velkým otcem byla a vyklízela věci, které si chceme nechat a odvézt,
bylo to divné. Byli jsme tam na prodloužený víkend, odjížděli v neděli po
obědě. Bylo mi smutno, protože jsem to tam milovala, ale když jsem si sedla do
auta, neohlížela jsem se. Myslela jsem si, že budu. Že budu koukat dokud
neuvidím nejposlednější kousíček, ale neudělala jsem to, namísto toho jsem upřeně
čučela na svý boty na podlaze auta.
Teď přemýšlím, jestli se neohlídnu až budeme odcházet
z Velkého domu. S batůžkem na zádech, po cestě na vlak. Jestli to
bude jako zaklapnout přečtenou knihu. Anebo spíš jakoby mi někdo vzal knihu, co
jsem dočíst nestihla. A jestli se někdy do Velkého města vrátím.
Ndnd
OdpovědětVymazatAčkoli teď procházím zatím nejtěžším obdobím ve svém životě, tak si stejně ani ve snu neumím představit, jak těžký tohle musí být. Je skvělé, že alespoň s tou chalupou to nakonec dopadlo v podstatě dobře, ač jsi to nečekala. Tak se asi neohlížej ani teď.
Na to jestli se teď vrátím do Velkého města se mě taky už pár lidí ptalo, ale neumím si to vůbec představit...
Myslim, ze je to tak, jak to bylo v This must be the place (coz nevim, jestlis nekdy dokoukala, protoze vim, ze to na tebe bylo moc... eee... takove bez deje, ale ja to videla uz mnohokrat), "sadness is not compatible with sadness" - ja si zase nedovedu predstavit, jak je tobe, porovnavat se to neda. A Velke mesto je mozna pro nas obe uz uzavrene. Asi je to soucast zivota. Hm.
OdpovědětVymazat