Před lety jsme chtěli prodat naší chatu na Šumavě. Když jsem
tam tehdy s Velkým otcem byla a vyklízela věci, které si chceme nechat a odvézt,
bylo to divné. Byli jsme tam na prodloužený víkend, odjížděli v neděli po
obědě. Bylo mi smutno, protože jsem to tam milovala, ale když jsem si sedla do
auta, neohlížela jsem se. Myslela jsem si, že budu. Že budu koukat dokud
neuvidím nejposlednější kousíček, ale neudělala jsem to, namísto toho jsem upřeně
čučela na svý boty na podlaze auta.
Teď přemýšlím, jestli se neohlídnu až budeme odcházet
z Velkého domu. S batůžkem na zádech, po cestě na vlak. Jestli to
bude jako zaklapnout přečtenou knihu. Anebo spíš jakoby mi někdo vzal knihu, co
jsem dočíst nestihla. A jestli se někdy do Velkého města vrátím.
