Když jsem byla na základce, někdy ve druhé, možná třetí
třídě, dostali jsme během výtvarné výchovy za úkol nakreslit kulich. Vlastně
ani ne tak nakreslit jako vybarvit. Nejdřív jsme dostali obrys od učitelky, ten
jsme obkreslili na čtvrtku a vystřihli. Pak jsme si měli vybrat dvě barvy, vzít
štětec a nejdřív jednou barvou udělat pěkné rovné pruhy – na kulichu samotném
horizontální, na ohrnutém rantlu vertikální.
Vybrala jsem si zelenou a žlutou.
Pruhy jsem udělala křivě.
A dostala za svůj výtvor trojku.
Byla to moje první trojka v životě a když jsem přišla
domů, řekla jsem mámě, že jsem ji dostala proto, že do mě drknul neposedný
spolužák Kulhánek, známá firma, a já kvůli němu a čistě jen kvůli němu udělala
na svém jinak dokonalém kulichu křivou čáru. A ta nespravedlivá úča pak dala
trojku mně. Usvědčující výkres jsem vyhodila.
Ponechala bych stranou, proč jsem se už v tak mladém
věku bála přiznat, že jsem něco zprasila sama (navíc takovou nedůležitou kravinu)
a takhle zpětně bych jen chtěla vědět, kdo kdy vymyslel, že se děti budou
známkovat za to, jak kreslí (navíc takovou nedůležitou kravinu!) a dostávat
špatné známky, že nedokážou udržet všechny čáry rovné.
Pak jsme, to jsem byla už o něco starší, asi tak desetiletá,
měli tělocvik. Ten rok jsme poprvé dostali pana
učitele. Pak učitel byl velký sportovec a pro každé dítě měl přezdívku,
která jemu určitě připadala velmi vtipná a chytrá. Řekněme, že vaše skutečné
příjmení bylo Procházka. Pan učitel vám neřekl jinak než Pobíhal. Feeeery
funny, right? No a pan učitel byl třídní Velkého bratra. Takže pro něj jsem
byla malá Pobíhalová. Učil nás stojky. Byla jsem ještě mladá, ohebná a kromě
toho vycvičená Velkým otcem, který stojky předváděl doma běžně, především ve
chvílích, kdy byl opilý a chtěl návštěvě ukázat, že to umí. Kupodivu se u toho
nikdy nezranil.
Takže když jsme dělali stojky, nebála jsem se ničeho,
zapřela hlavu do žíněnky a bylo to. Pan učitel na mě zdálky něco volal, ale
slyšela jsem jen ať to udělám znova. Udělala jsem stojku znova a dostala svojí
další trojku. Až o přestávce mi spolužačky vysvětlily, že prý jsem držela ruce
jinak než jsem měla (sice nevím, jak, ale to prý na mě volal). Cítila jsem to
jako velkou nespravedlivost, někteří tu pitomou stojku neudělali vůbec a
dostali stejnou známku. Dnes taky nechápu, proč by se děti měly známkovat za
tělocvik. Ale možná se to už dávno nedělá, přecejen od té doby uteklo dost
vody, co já vím.
Nemám žádný extradůvod, proč jsem psala zrovna o tomhle.
Nemá to pointu.
Žádné komentáře:
Okomentovat