Ježišimarjá, kolik levelů ta pitomá dospělost má?
A bude tu ještě někdy příspěvek s jiným názvem?
Nebude!
A máte to. Nebo máme. To je jedno.
Takže, jaké nové questy se zase přihodily, že jsem na
žebříčku poskočila o kus dál:
- půjčuju peníze. Peníze na rekonstrukci bytu, ne na oběd nebo pivo. Jsem zvědavá, jestli se z tohoto počinu stane jedna z těch mnoha historek, které končí mlácením hlavy o zeď a ponaučením, že míchat přátele a peníze je fakt tak zoufale špatnej nápad. Ve skutečnosti to věřím dopadne tak, že když se smíchají dobří přátelé s penězma, vznikne z toho nové zděné jádro a kuchyně, v níž bude Amáta slavnostně nasycena domácí stravou a upita do sladkého bezvědomí. A pak se jí ty peníze vrátí.
- jsem autorkou, je to oficiální a černé na bílém. Po dlouhém čekání nám vyšla kniha. Tedy kniha…no…je tak maličká, že vypadá spíš jako brožura. Ale je to kniha, knížka. A vyšla. Nedostanete na ni odkaz, jsou to odborné lékařské pindy, žádné zábavné večerní čtivo a taky anonymita, že jo. Nicméně je to kniha (knížka!) a moje jméno je v ní zkopírované tolikrát, co plakát s tenistkou, jak se škrábe v zadku. Napsaná byla už před rokem, těšila jsem se, až vyjde, protože bych konečně měla v ruce něco hmotného (knížku!), co bych mohla ukázat doma Velkému otci namísto odpovědi víš, ono se to blbě popisuje, když se ptal, co že to vlastně dělám. Těšila jsem se, že na mě za to bude pyšnej. Ne snad, že by ji četl, ale jméno, moje jméno a jeho rodné příjmení, na obálce! Poprvé měla vyjít vloni před Vánoci. Pak prý v dubnu. Pak červnu, pak v září, pak snad v říjnu… Na to pitomý nakladatelství za to neustálé odsouvání data vydání budu vždycky naštvaná, protože jsem kvůli nim svůj velký plán nemohla uskutečnit. Optional mission failed.
- poslouchám klasiku. Kdybych měla ještě aktivní účet na lastfm, křičel by do okolí, že poslední dobou poslouchám jen Vivaldiho, Mozarta, Bacha a soundtrack k Hvězdným válkám IV. To proto, že moje klasická oblíbená hudba (ahoj, Nicku, podzravuj v Praze; nevejrej na mě Leonarde) je na mě teď až příliš depresivní a nemůžu ji poslouchat a ostatní hudba... má bůhvíproč slova. Blueh, nedá se to poslouchat, když pracuju a protože je podzim a protože podzim je klasicky pracovně nejnáročnější období, pracuju teď pořád. Víkend-všední den-dovolená-podzní večer-noc, všechno jedno. Dřepím a plodím materiál na další knihu, na další článek, na další projekt, na další deadline. A těžko se mi hledají chytrý slova, když na mě někdo mluví, ať už je to kolegyně v kanclu, strejda v telefonu nebo Jason Webley v reprácích.
- a v neposlední řadě chodím spát v deset a někdy i dřív. Může mi někdo vysvětlit, proč s postupující úrovní dospělosti klesá úměrně stamina?? Kdo to takhle nadesignoval a který kosmopako to schválilo? Mám chuť napsat výrobci otravný e-mail, požadovat zpátky svoje peníze, změnu pravidel a restart… no jo, vlastně, nic jsem neplatila. Kruci. Ale jinak to byl zatraceně dobrý plán.
Žádné komentáře:
Okomentovat