jsem dospělá III.

Now, now that you're free,
what are you going to be?
And who are you going to see?
And where, where will you go?
And how will you know,
You didn't get it all wrong?

Když jsem ráno snídala, sjela výtahem do přízemí, vyšla ven a zamířila na zastávku, rozhlídla jsem se kolem sebe. Ale musím říct, že domy najednou nezačaly mít divnou barvu, lidi si mě nevšímali o nic víc než kdykoliv jindy a obloha, ta svině jedna modrá, byla pořád jen obloha a nic neobvyklého z ní nepadalo. Takže se těma třicetinami vůbec nic nemění.

A nezměnilo.

Jen v práci jsme si dali ten den slivovici už ve dvě a zajedli to dortama. Ve čtyři jsem se šla sejít s Lovkyní perel a daly jsme si cider. Pak Lovkyni perel vystřídala Dlouhovlasá a šly jsme do vinárny. Vyzkoušely jsme postupně všechna červená a když nás v deset vyháněli, Dlouhovlasá se zeptala, jestli už jsem vypila dost, když mám to velký výročí a i když už jsem dost vypila, měla jsem to velký výročí, a tak jsme se vydaly ještě na pivo. Při druhé dvanáctce jsem začala mít pocit, že pokračování nebyl až tak dobrej nápad a divně zaklikacená, ve dne obvykle rovná silnice, mi to potvrdila. Naštěstí se proti mně v žádný kritický moment nerozeběhla, jak to svého času dělávala Velkému bratrovi, který pak děsíval lidi zakrváceným obličejem ve vlaku.

A ráno, jo, ráno potom jsem…. vstala, dala si kafe, koláč a bylo mi dobře. Je mi třicet, ale některý věci pořád nedokážu pochopit. Kocovinový bůh byl zřejmě dobře naložen.

To jsem napsala na konci srpna. Teď mám pocit, že je fajn to sem dát, abych na ten pocit nezapomněla. Když jsem byla mladší, honívaly se mi hlavou nejrůznější představy. Když jsem měla kolem puberty svoje temnější období, ráda jsem prohlašovala, že ve třiceti umřu. Těžko říct, jestli jsem to myslela vážně, v některých chvílích asi ano. Každopádně jsem si za ty roky vážně představovala spoustu věcí, ale nikdy mě nenapadlo, že ve třiceti letech ze mě bude sirotek, jestli se ovšem to slovo pro dospělý lidi vůbec používá. A přitom mě to napadnout mohlo - vždyť mámě umřeli rodiče ještě před jejíma třicetinama, i když jí zůstala kromě bráchy aspoň ještě babička. Těma třicetinama se nakonec změnilo všechno, jenom se to stalo s dvoutýdenním zpožděním, řekla bych teď tý holce, co psala ten vrchní text.

Za poslední měsíc jsem měla rozepsaných spoustu příspěvků a všechny jsem je smazala. Na jednu stranu u mě převládala touha všechno ze sebe vysypat a na druhou pracovala autocenzura a varovná červená světla abys pak nelitovala. Jenže mi to psaní prostě chybí. Občas jsem aspoň psala maily, někdy kratší, někdy delší. Štvalo mě, když na některý nepřišla odpověď a u některých odpovědí mě štvalo, že přišly. Lidi se mě neustále ptali nemám za tebou přijet, nechceš někam jít a já zároveň chtěla i nechtěla a pořád chci i nechci. Do určitého momentu je to fajn, ale pak najednou všechno přestane dávat smysl a všechno, co druhá osoba řekne, mi připadá naprosto pitomý a mám nezadržitelnou chuť jí to říct. Hrozně ráda bych viděla Fabienne, ale neumím si představit, že by u mě měla přespat. Ráda bych viděla Ndnd a její dceru, ale nevím, o čem bych s ní měla mluvit. Chtěla bych je vidět, ale sama zůstat neviditelná. Když o tom tak přemýšlím, přijdu si, jako bych měla pořádný PMS, neustále podrážděná, nevyspalá, utahaná, nasraná. Jenže chodím do práce, občas zajdu na pivo, vyklízím, třídím, funguju. A už zase nejsem hájená. Když nejdu s ostatníma ven, zase začínám být jenom trapná. Když neodpovídám na maily, jsem potvora. Když nejsem schopná pracovat pořádně, jsem prostě neschopná a nezodpovědná, brzdím práci jiným. A já chci a nechci pracovat, chci a nechci mluvit s lidma a chci a nechci spát. Dá se to pochopit?