alergijé alergijé

kdo to tady celou noc blije?

Teď si nejsem jistá, jestli jsem zbytečně neprozradila pointu, ale co už. Minulý víkend jsme měly s Ndnd a Beátou velké plány – plány navštívit stověžatou, naučit se nové pokrmy od Ndnd a zajet si na Colours. Easy že?

Takže jsem v pátek prchla z kanclu (jo, to jsem asi taky ještě nezmínila – mám konečně kancl. O tom raději až příště, teď stačí, že jsem se kvůli němu zavázala o víkendu shlédnout Hellboye, protože je ostudné mít kancl polepený jeho plakáty a neznát ho) už krátce po obědě a v přeplněném ECéčku dojela do našeho hlavního města. Jako správný vesnický buran jsem se vyděsila při představě, jak sama hledám cestu pěšky na Florenc, takže si pro mě Beáta došla a nechala jsem se důvěřivě vést. Ndnd měla ještě hromadu práce, a tak nás vzala na prohlídku k sobě do práce, povozit se výtahem Jamese Bonda, nechat výhrůžný vzkaz na stole kolegy a tak vůbec a pak už k ní domů na polévkový workshop.

To máte tak. Koupila jsem si někdy na jaře tyčový mixér. Dychtivá vyzkoušet ho rozmixovala jsem si málem i prsty na rukou, ale především jsem napsala Ndnd, nejlepší kuchařce, kterou znám, o nějaký pěkný mixovaný recept. I obdařila mě, nehodnou, receptem na mrkvovou a řepnou polévku.

Rozhodla jsem se nejprve vyzkoušet tu mrkvovou, vypadala tak jednoduše. Stačí mrkev, jabka, zázvor a nějaký ten bonus v podobě koření, to se přece nedá zkazit. Uvařila jsem, umixovala plný hrnec krásně sytě oranžové polévky a okoštovala. Mno a vyšla mi z ní polévka zázvorová. První den mi chutnala, druhý den o něco méně, třetí den jsem se ještě přemohla a čtvrtý šel zbytek do záchodu. A to tak nesnáším plýtvání jídlem! Inu, rozhodla jsem se vyzkoušet další víkend tu řepnou a na zázvorový mor si dát obzvlášť pozor. Taktika se vyplatila! Po zázvoru v mé krásně růžovofialové citronové polévce skutečně nebylo ani vidu. Prostě mi ty mixy nějak nešly, a tak jsem se do Prahy těšila o to víc, že budu bedlivě sledovat, kolik čeho, jak dlouho a tak celkově.

Aby se něco nového naučila taky Beáta, dávný polívkový pokořitel, shodly jsme se, že kromě řepné nám Ndnd uvaří také Tom Kah Koong, polévku z kokosového mléka s žampiony, citronovou trávou a krevetami. Lahodná vůně rozlévala se její kuchyní, sliny tekly po mlsné Amátině puse. Krevety jsem do té doby jedla pouze v podivné menzovní úpravě nevalné chuti, po které jsem pak celý den poctivě vyprazdňovala žaludek, a tak jsem byla zvědavá, jak chutnají pod dozorem statného kuchaře.

Musím říct, že poměrně stejně jako ty menzovní. Nevím teda, co na nich všichni mají. Taková podivná nevýrazná hmota. Jinak byla ovšem polévka vynikající, stejně jako o chvíli později ta řepná s kozím sýrem. Mňam. Ndnd zbylo ještě nějaké kokosové mléko, i nalila nám do něj Malibu a poměly jsme se jako správné hospodyňky. A šly jsme spát.

Asi po hodině, kdy jsem se marně pokoušela usnout, jsem si uvědomila, že nespím, protože je mi jaksi špatně. Snažila jsem se to prodýchat, přece nepůjdu vyblinkat Ndndnino kuchařské umění, leč marně. Všechno to vylétlo z Amátiny mlsné pusy o pár minut později a když jsem se po druhé procházce na záchod rozhodla Ndnd potupně přiznat, usměje se a povídá hele, to můžeš mít alergii na krevety. Vzpomínáte o odstavec výš, jak dopadly menzovní krevety? Najednou to začalo dávat smysl. Takže jsem bohužel věděla naprosto přesně, co mě celou noc čeká a ta představa byla jen o trochu horší než později skutečnost. Děvčata se snažila ze všech sil najít pomoc, ale smecta i černý čaj opouštěly můj žaludek stejně rychle jako Faith no more rock for people. Ve čtyři jsem je poslala spát, sama jsem ve čtvrthodinových intervalech pobíhala po bytě a když se ze čtvrt hodiny poprvé stalo 30 minut, věděla jsem, že nejhorší je za mnou. Bylo sedm ráno. V devět jsme vstaly, neprozřetelně jsem snědla suchý rohlík, a já s Ndnd jsme vyrazily Regiojetem do Ostravy.

Musím říct, že v regiojetu mají (mimo jiné) fajn záchody. Taky jídlo za velice příznivé ceny vypadlo lahodně stejně jako kafe gratis – no třeba ještě někdy jejich trasu pojedu, abych to taky okoštovala. Mimochodem ještě zpátky k té alergii - nikdy jsem nejedla mořské plody a nikdy jsem neměla přílišnou motivaci je vyzkoušet, protože jsem nedokázala překonat to, jak vypadají. Ostatně si vzpomeňte na maltskou chobotnici. Fuj. Jak se mi ulevilo, když Ndnd vygooglovala, že alergie na krevety často rovná se obecně alergii na mořské plody! Konečně pádný důvod, proč to nikdy nejíst! Konečně přestanou lidi otravovat a cpát mi to na vidličce/lžíci/pizze pod nos! A konečně si při stálém odmítání nebudu připadat jako zbabělec, který si jen zbytečně vymrčuje (je to slovo správně použitý, Fabienne?). Jaký šťastný konec nešťastné před-festivalové noci! A kolik jsem v sobotu na festivalu ušetřila za jídlo a pití! Vidíte to pozitivní myšlení? Halelujá a neskonalý dík Ndnd za její polévku a znalost krevetí alergie! Vítej sladká bezkrevetí budoucnosti!

Konec šťastným optimistickým výlevům, kolegyně v práci mě neustále poučují, že nikoho nezajímají. A když se vlastně tak kouknu na délku příspěvku, tak konec i jemu. O Colours, chrutí, porodu zadečkem a kancelářském životu příště!