co v pohádce chvílí pouhou

to v životě dobou dlouhou

Minule jsem slíbila barevné pokračování (to jakože o colours), a tak se tentokrát pokusím ten slib dodržet, jakkoliv to jinak není moje silná stránka, což jste si možná už všimli. Nedávno jsem totiž z důvodů nedůležitých pročetla celý píseček a zjistila, že jsem toho takhle ke konci příspěvků naslibovala skutečně mnoho. Planě. No ale Colours byly super, takže tu jsou.

Předpokládám, že jste viděli nějaké fotky, ale kdyby ne, pak následuje barvitý (colorful!) popis. Totiž popis naprosté a dokonalé šedi. Tu jsme viděly v podstatě jako první věc po výstupu z vlaku na Stodolní. Šedivou oblohu a žádný jásavý ukazatel směru. Ndnd se jala aktivně hledat mapu ve smart phoneu a podnapilý Ostravák nás přišel pozdravit s dotazem, kde je nejbližší hospoda. Vzhledem k tomu, že jsme stáli na Stodolní, mi ten dotaz přišel dost podezřelý, ale odvětila jsem, že jsme právě vylezly z vlaku a z našeho marného rozhlížení je snad evidentní, že víme tak akorát, co jsou kobzole. Opilý pán se natěšeně zeptal, odkud jsme a nevypadal, že by se chystal odejít. Chvilku jsem popřemýšlela, jaká odpověď by ho odvála co nejdříve jiným směrem, hrdě napřímila hrudníček a ze svých středočeských úst vypustila pyšné „my sme z Prahé“.

Pán si málem odplivl, ale nakonec to s přehledem zvládl s pouhým opovržlivým odfrknutím a usilovně nás začal posílat jedním směrem, že jsem se bála, co na konci té ulice stojí. Čekala jsem jatka nebo něco podobného. Stejný směr ale o chvilku později ukázal i Ndndnin telefon, a tak jsme se povzbuzeny moderní technologií vydaly na cestu za barvami.

I v areálu nás nejprve čekala samá šedivá. Všude pod nohama. Všude nad náma, všude. Jen vepředu modrá hlavní stage a před ní dav lidí v pláštěnkách většinou nevýrazných barev. Vypadalo to absurdně, apokalypticky, trochu sci-fi a strašně se mi to líbilo. Já mám ráda minimalismus a monotematičnost, i v barvách. Vrněla jsem blahem. A co teprve při stočení pohledu a nohou doprava k budovám oceláren. Obří železná monstra s vymlácenými okny, rezavá a pustá. Přidala jsem si maličká a pomíjivá. Taky trochu jako na Marsu (ech, já přece vím, že na Marsu nic není, žiši!), dost jako v továrenské scenérii roller coaster tycoonu. Nebo – jak později zmínil pan Balónek – jako v Machináriu. Zkrátka jako v počítačové hře, filmu nebo seriálu, ale rozhodně naprosto mimo realitu.

Díky panu Balónkovi (Ndndnin cajzlí spolužák; měl na batůžku připevněný balónek, aby vás nenapadalo..já nevím co jako) jsme se také krátce po příjezdu vydali na placenou prohlídku vysoké pece. Dostali jsme krásně žloutkově žluté (tedy když máte domácí bio vajíčko) helmičky, stejnou barvou bylo natřené i zábradlí, což krásně kontrastovalo se rzí. Začalo pršet, helmy se hodily. Igráčci jak vyšití. Nahoře na věži pěkně foukalo a při pohledu dolů jsem byla skoro vděčná za svůj dokonale prázdný žaludek. Pohled kolem dokola byl ovšem parádní. Celá prohlídka byla parádní, taková obrovská dospělácká prolézačka. Panu Balónkovi krásně svítily oči nadšením ( i když později jsem si všimla, že mu tak svítí pořád), Ndnd se smála a já si s postupující prohlídkou uvědomovala čím dál výraznější hlad. Jasné znamení, že krevetí mor je úspěšně překonán a může být zapomenut.  

Byl tedy čas na menší jídlo a pak už v dešti na Zaz. Když začala, zasvítilo slunce a vytvořilo na přivítanou duhu jak z omalovánek. A Zaz byla vynikající, živá, energetická, legrační. Pouštím si ji od té doby k snídani. Obzvlášť ve srovnání s Alanis, která byla nezdařená. Ano, má krásné dlouhé vlasy, ale myslím, že toho by si všichni všimli, i kdyby s nimi neustále nemlátila kolem sebe, což bylo skoro to jediné, co předvedla. Nakonec jsem si říkala, kurňa, možná je dobře, že ti FNM na RFP nevystoupili, co kdyby byli taky takhle příšerní? Domeček z karet by se sesypal, budovy zřítily, vesmír implodoval a mlíko by se vylilo z rozbitého hrnečku s obrázkem lyžujících dětí. A igráčkům by spadly helmičky. Balónky by praskly. A krevety… krevety by ovládly svět.

No to jsem ale trochu odbočila. Prostě Alanis byla na houby. Na houby bylo taky naše přespání. Tedy naplánované bylo dobře, ale nevyšlo. Pan Balónek nás velkoryse slovy „k nám se vejdete. Jedna teda určitě“ pozval do bytu, který nebyl jeho, což znělo jako docela fajn varianta, dokud jsme (záhy) nepotkali majitele, resp. oprávněného uživatele. Pan Balónek mu vysvětlil, jak nemáme kde spát a zeptal se, zda nebude vadit, když přespíme u něj. Následoval velmi výmluvný vyděšený pohled a blekotání „to mě spolubydlící už zabijou“, které několikrát zopakoval. Pan Balónek slíbil, že nebudeme používat koupelnu ani záchod (copak o to, během předchozí noci jsem si vybrala počet návštěv na záchodě na měsíc dopředu), načež nám tenhle naprosto cizí týpek navrhl, že taky můžeme jít přespat k jeho rodičům. To už jsem se úplně vyděsila, Ndnd se ale díkybohu také netvářila, že by o této hraniční variantě seriózně uvažovala. Představa přespání v přeplněném pokoji, kde by bylo místo „možná kdybychom pohli botníkem na chodbě“ mě tedy vpravdě nelákala o mnoho více, ale uklidňovala jsem se, že po probdělé noci usnu třeba i v šuplíku, pokud to bude potřeba.

Vlivem nevyzpytatelných festivalových nitek osudu k takovým extrémům ale vůbec nedošlo. Nakonec se nám dostalo naprosto luxusního ubytování u jiného Ndndnina kamaráda, o jehož ostravském původu neměla tušení, breakfast included. Uf jak Ostrava!

Neděle pak byla o poznání méně dobrodružná a zajímavá. Zasekly jsme se s Ndnd strašně dlouho v zóně české spořitelny kreativním tvořením, pak jsme vystály dvě fronty na palačinky a najednou aninevímjak bylo osm hodin a vyrážela jsem na vlak do Brna. Vyprávěla jsem to pak Lovkyni perel, která vyjádřila touhu jet příští rok také, ale jelikož tou dobou bude pan fazolka již na světě, nevím nevím.