Malta byla v mnohém inspirující. Tak například jsem od
návratu toužila pořídit si do bytu kytku. Ale říkala jsem si, kam s ní, co
s ní, kdo se o ní bude starat, až pojedu zase někam do pryč. Navíc náš
současný byt.. no přečetli jste si o něm mnohé, takže jistou představu asi
máte, každopádně s ohledem na téma kytkové obsese bych řekla, že jedna
kytka by ho prostě nezachránila. Možná by tu spíš působila jako pěst na oko. Nepatřičně.
A tak jsem se zdráhala kolem květinářství byť jen projít.
Malta ovšem inspirovala, resp. opět probudila stále
dřímající nepřekvapivou touhu odstěhovat se. A když týden po příjezdu, kdy jsem
měla uklízecí službu, přišel spolubydlící oznámit, že s jeho roommate
najíždějí na „uklízecí režim zkouškového“ což znamená, že uklízet vlastně
nebudou a že doufá, že nám to „nevadí, protože byste měly stejně smůlu“,
probudila se stejná touha naplno už i ve Fabienne. Trochu jsme
prodiskutovaly naše omezené možnosti a usnesly se, že začneme prozatím
nezávazně, avšak seriózně (jakkoliv to zní protikladně) hledat. Nejlépe něco
soukromého, ideálně 1+1. No jsem zvědavá. Každopádně když jsem po tomhle šla
kolem květinářství, nahlédla jsem dovnitř. A když už jsem byla uvnitř…
Přišla jsem pak na privát a se slovy „Say hello to Mister
Flower!“ předvedla nový přírůstek do domácnosti Fabienne. Příslib budoucího
příbytku. Symbol nastávajících změn. První krok. „You gotta be kidding me“ byla
její reakce.
Musím říct, že mě teda zklamala. Taky si s panem Otto
Van Der Ficusem vůbec nepovídá a pokaždé, když se na něj podívá, zakroutí
hlavou a očima. Vysvětlila jsem jí sice jeho symbolickou hodnotu, ale
v jejím mladém a nadšeném hlase zněla jen skepse. Ale nebojím se! Otto si
jistě získá její prohnilé srdce až ho budu koupat v kyblíku a bude obzvlášť
roztomilý. Zmínila jsem se, že pan Otto je bonsaj? No přece nekoupím nějakého
obra, když se budeme stěhovat a ještě neznáme proporce nového bytu, že ano. A
jak krásně se přenášel, když to srovnám s jeho velkými maltskými bráchy u
Ruprechta, budiž jim zámek dobrým domovem. No tak prostě kytka – checked.
Spolu s tím, jak se probudila jedna inspirace, začaly se
probouzet i další a další, které jsou spojené s obecným pocitem, že je
potřeba nějakých celkových změn, který rovněž sdílíme s Fabienne obě. Nucené
stěhování blogu je pak pěkná synchronicita a další symbolická předzvěst. Máme
se nač těšit.
A teď už... say hello to Mr. Otto!
A teď už... say hello to Mr. Otto!

Odstěhovat se... nežít se zvířátky a vlčími dětmi bez sociálních a hygienických návyků... bydlet soukromě... ideálně jedna/dva plus jedna... neřešit, jestli se mi od pěti lidí sejde nájem... chichi... ANO!
OdpovědětVymazatA ať už je to brzo, prosím!
Ano, je to vecne stejna pisnicka u nas i u tebe:)Ale tentokrat je to vazne! Vidim to tak, ze maximalne za rok se uz skutecne odstehujeme:))
VymazatU nás se to stupňuje do obludných rozměrů. Jenom čekám, kdy někoho napadne vysrat se na chodbě nebo říct, že mám dost peněz na to, abych si mohla v rámci solidarity dovolit platit nájem za všechny:D
VymazatProto se nemůžu dočkat konce června a násldujících prázdnin. Sice nepoteče většinu té doby teplá voda, ale aspoň tu nebudou spolubydlící... resp. jeden tu asi bude na červenec:( No ale ten srpen!! Nebe na zemi!
VymazatMě se kytky líbí, ale většinou pod mou rukou zplesniví, v květináči vypukne baby boom nechutnejch mušek nebo pojdou nějakou jinou, často ošklivou a páchnoucí smrtí. Jsem jedna z mála lidí, kterým se do 14 dnů chcípnul i kaktus (spáchal sebevraždu napíchnutím se na záclonu, přičemž kořínky a hlína se spolu s květináčem odtrhly a zasvinily mi parkety). Tak šťastnou ruku při výběru bydlení!
OdpovědětVymazatDiky, doufam, ze se casem skutecne zadari. Osobne si myslim, ze pan Otto take neprezije, protoze jak jem se docetla, to je osud kazde prvni bonsaje. Snad bude zit alespon tak dlouho, aby na vlastni listy zakusil svetlo v novem pribytku...
Vymazat