Night is dark and full of errors

A druhá série Hry o trůny dnes skončí. Smutné.
Nejsem si zatím jistá, kam se tímhle dostanu, protože jsem celý den psala final paper na jeden ultra příšerný předmět a teď tu sedím, smrkám, kašlu a nudím se a všechny mé kontakty mají asi při nedělním večeru lepší věci na práci než čekat, až jim napíšu.

Takže Malta, co? Vlastně jsem ani nenapsala, proč zrovna Malta, kromě toho, že Nick Cave ji zmiňuje v Rock of Gibraltar, což ale opravdu, opravdu nebyl ten důvod. Ten důvod byl, že Tamten s Tamtou tam teď tamžijí. A když vám kamarádi žijí na Maltě, tak to se prostě musí využít, jakkoliv zní jinak Malta jako snobské, turistické, důchodcovské epicentrum z cestovních agentur nejtěžších kalibrů. A že taky jinak přesně to je. Naštěstí ne koncem května, to byla velmi přátelská. Převážně právě díky Tamtěm, kteří nám přichystali pokojíky, mně s Beátou s výhledem na záliv (ou yeah!) a Ndnd bez okna (heh). No ale zase se nemusela prát s nikým o peřinu. To teda ani já a Beáta, protože jsme hajaly hezky způsobně a spořádaně. Každý den nás někam vyslali objevovat krásy Malty a oni zatím sami pracovali, večer jsme se obvykle přejedli, zažertovali, potřeli spáleniny od slunce, popili, relaxovali. Tu jsme na střeše grilovali, tu jsme obdivovali dětské vojáky Ruprechta Fon Draca, Tamtenova kolegy, který si pronajal.. no jak to popsat. Takový jakoby byt, plný naprostých bizarností. Kromě brnění se žlutým boa na helmici v životní velikosti se zde nacházelo několik brnění dětské velikosti, tentokrát bez příkras, která Ruprecht krátce po nastěhování schoval pod schody. Dále tu byla podivná komoda s dvěma bustami černošek (aspoň myslím?), nejabsurdnější lampičky ever schované pro změnu ve skříni spolu se spoustou obrazů svatých. Obrovská zámecká ložnice s vysokým stropem, které vévodila postel a lá ikea a vedle strategicky umístěná halapartna pro Ruprechtovu osobní ochranu. Schody nahoru a nahoru, malé pokojíky/komnaty se záchody diskrétně schovanými za závěsy, sloupky u schodů umělecky ozdobeny zvířátky a jakýmisi postavami. Přísahám, že nic ohavnějšího než tu opici u schodů jsem neviděla. Někdo se tam prostě pořádně kreativně vyřádil a dodal tomu osobitost. Celé to dohromady představovalo jednu obrovskou a neuvěřitelnou challenge. Kdybych tam měla přespávat já, nevezmu si k posteli jen tu halapartnu. Zároveň jsem ale celý pobyt měla nutkání se Ruprechta na nocleh přeptat, protože.. opravdu challenge. Jeden z mých maltských regrets.

Každopádně Ruprecht většinu obskurních předmětů schoval a nyní podniká nájezdy na květinářství, aby tam ten prostor jaksi „zpřívětil“ a vytvořil takovou domáckou atmošku. Jeden takový nájezd (vlastně dva, ale jeden obzvlášť vypečený) podnikl na Gozu, kde jsme výletili dvěmi auty. Tamta s Tamtenem ve vlastním kabrioletu a my normální smrtelníci ve vypůjčené Kie (byla to Kia probůh? Já jsem naprostý auto-analfabet, rozlišuju auta podle barvy a velikosti na nákupní, malé, normální a velké, tak to naše bylo prostě malé bílé). Na Ndndnino upozornění jsme zastavili u květinářství a Ruprecht po nás postupně naházel 6 (?) pěkných, vzrostlých kytek. Tamten jen s obtížemi skrýval své nadšení, když jsme je skládali dozadu do kabrouška a Ruprecht jen obtížně potlačoval slzy, když po krátké jízdě z nejvyšší kytky začaly odlétávat první listy. Né, tuhle né, s tou jsem měl svý plány!!“, křičel zoufale, troubil, mával a Tamten s tamtou jen zamávali nazpátek, jakože vše v pořádku. Pak jsme museli podniknout záchrannou akci a kytičku umístit na skrovné zadní sedadlo mezi mě a Beátu. Nicméně jí tam rozhodně bylo líp. Doufám, že jí teď čeká dlouhý a plodný život.

Jindy jsme zase večer hráli aktivity a s Tamtou jsme slzely smíchy, když se Tamten pokoušel nakreslit famfrpál Beátě a Ndnd. Začal hezky obličejem s brýličkami a jizvou a pak dokresloval košťata a spoluhráče atd., prostě solidní kreslířská práce. Beáta a Ndnd nechápavě hleděly a po chvíli marného hádání konečně Ndnd nadšeně volá „já vím, to je ten týpek z toho seriálu… z Big bang theory!“ Já úplně rozumím tomu, že takhle napsané to vůbec nevyznívá tak vtipně a že pro chuděry děvčátka, která prostě neznají Harryho Pottera to bylo nemožné uhodnout, ale já myslela, že smíchy vážně umřu. To byla prostě krásná situace.

Opět jindy (nebo možná tentýž večer? Mně se to kapku míchá) si domácí usmysleli, že k večeři se bude podávat tradiční maltské chototničkové stew. No tak na to mě fakt nenalákáte. Celkem mi nevadí se na chobotnice a jiné mořské plody pěkně z povzdálí dívat. Byla bych schopná na ně šáhnout a v případě potřeby a za předpokladu ostrého nože je nakrájet. No problem. Ale jíst? Díky, netřeba. I kdyby chutnaly jako jahody, nebude je zkoušet. Po několika opakovaných dotěrných otázkách to všichni pochopili a „pochutnávali“ si na chobotnicích sami. Pochutnávali v uvozovkách, protože zatímco já jsem si svoji rajčatovou směsku na špagetách pochválila nejednou, z jejich úst jsem slyšela akorát samé „jsou trochu tvrdší než naposled“, „asi se měly vařit míň“ a jinak ticho.

Teď mě napadá, že bych měla dovysvětlit ještě jednu drobnost. Proč já semtam, a typicky za tím v závorce následují srdečné pozdravy do Prahy, používám to hrůzné „jakoby“ jako je o kus výš. Celá ta moje cajzlí partička totiž zrovna „jakoby“ používá jako takové výplňkové slovo. Jenže jakoby nedává pořádný smysl! Proč „jakoby“? Vždyť tím mění celý význam! „Teď tu polívku jakoby zamíchej“ – no tak jo, jakoby ji zamíchám vařečkou ve vzduchu. „Protože když my na tom jakoby pracujeme, tak..“ – takže na tom jako nepracujete ve skutečnosti? Aaaaa, to slovo je prostě šílené! Netuším, kde se v Praze vzalo a proč je tam tak populární, že mnohdy zazní v jedné větě – nekecám – pětkrát. Tak to je ten důvod, proč tu zaznívá také. Byli jste poučeni, dělejte jakoby nic a všimněte si toho, až budete s někým z Prahy jakoby hovořit. To bude dnes celé.

PS. A jestli se dozvím, že mi maltský tým do mé rajčatové omáčky na špagety přes všechna varování přece jen přimíchal kus přísavek, tak přisámbůh, vypůjčím si Ruprechtovu halapartnu a skončíte jako kníže Jaromír! Amata out.