jsem dospělá II

vlastním postel a peču dorty pro víkendové návštěvy

A taky jsem oslavila třicetiny.

Ale popořádku. Jsou to vlastně už asi dva týdny, co mi zazvonil telefon a ztracený řidič dovážející mi moji bad-ass postel požádal o navigaci na dálku. Protože jsem dospělá až to bolí, věděla jsem, kterou ulicí má zabočit a kterým směrem nemá jezdit, ale řidič, cizí v cizím městě, se v pojmech jako „pojedete jakoby na Řečkovice a pak odbočíte na Semilassu“ nedokázal zorientovat. A přestože jsem dospělá a nasávám tu víno skoro každý večer, mně zase moc nepomohlo jeho „stojím právě u nějaké vinárny“.

Když jsme se nakonec nějak dohodli a já šla čekat dolů ke dveřím, najednou mě to trklo. Proč mluvil celou dobu v jednotném čísle? Já tady stojím, Já tady jedu po silnici, Já vám vezu postel. Teda když si objednávám výnos do bytu, očekávám, že na jedné straně postele bude stát řidič a na druhé jeho kámoš a já, pokud budu v dobrém rozmaru, budu držet dveře.

Přijel. Vystoupil. Byl patrně mladší než já a takový… útlý.

Ale jak se ukázalo, byl velmi šikovný. Snažila jsem se mu pomáhat a občas nějakou tu dlouho těžkou krabici chytat na druhém konci (asi nějaké mateřské pudy nebo co), ale uhýbal bočnicemi, že to zvládne sám. Tak jsem držela domovní dveře. Když konečně vyndal všechny součásti z auta, lehce zoufale se zeptal, do kterého patra že to bude stěhovat. Uklidnila jsem ho tím, že máme nákladní výtah, což mu dodalo sil a všechno do něj pěkně naskládal. Držela jsem výtahové dveře.

Pak všechno pěkně zase vyskládal, před dveřmi (které jsem mu podržela) do bytu si zul boty a všechno donesl až do prázdného pokoje. Zaradovala jsem, že budu konečně spát na posteli a on se zeptal „a to si budete smontovávat sama?“ Cítila jsem v tom jisté pochybnosti. To si nevšiml, jak zatraceně šikovná jsem v držení dveří a radostném poskakování? Myslí si, že sešroubovat čtyři prkýnka je pro mě nějaká výzva? Tse!

Pak odjel a já se vrhla do práce a za chvíli bylo hotovo. Čtyři prkýnka jsou čtyři prkýnka, hračka. O poznání hůř se mi pak sestavovaly ty ikeácké nábytky plné šroubečků, matiček, hřebíčků a návodů. Na jejich nákup a sestavování jsem si vzala den volna a koupila větrák, protože tyhlety vedra, no ty vole. Mimochodem, komodu jsem sestavovala tak zapáleně, až jsem jedno to prkénko zlomila. Ale bylo naprosto nedůležité, no vážně.

A večer poté, co všechny nábytky již stály na novém koberci, jsem si dala pivo a domácího utopence (s knackebrotem, ble, neměla jsem chleba, byla to prazvláštní kombinace), a jen spokojeně koukala kolem sebe a to dělám od té doby skoro pořád. Tu si navíc pohladím polici, tu uznale poplácám komodu, prohodím přátelské slovo s knihovnou. Na postel celodenně pomrkávám a ona mi to s tichou důstojností vrací.

Dobrý to tu mám.