lord, I'm tired

but happy

S uspokojením jsem si přečetla, že na konci minulého příspěvku jsem opravdu nic neslíbila, a tak se mohu vrhat do nového nezatížená minulostí.

Mám právě před sebou poslední den první dovolené a těším se do práce, až si tam odpočinu. Myslím, že jsem před rokem psala něco málo o našem letním šumavském příbytku a jeho beznábytkovství a zabordelení. Letos jsem byla schopná zmobilizovat rodinné jednotky sice o měsíc později než jsem chtěla, ale pořád na začátku léta, a tak jsme tam strávili minulý týden.

Přípravy ale započaly již mnohem dříve; od Vometáka jsem sehnala něco málo staršího nábytku a doma ho poctivě ručně zbrousila a připravila na nátěr. Po příjezdu na chatu s velkým otcem jsme nicméně dosedli v kuchyni na židle a zalilo nás stejné zoufalství jako vloni.

Odpudivé šmouhy na zdech, zbytek bordelu, co jsme vloni nezvládli odklidit, zborcená venkovní zeď, chatrná koupelna. Vzpomínkový optimismus od loňska zafungoval bezvadně, nic z toho jsem si nepamatovala v plné ošklivosti. A to mě čekaly dva dny bez velkého bratra a vlhký sklep s hlavním uzávěrem vody, do kterého jsem nikdy v životě předtím nelezla a měla jsem k tomu nejeden dobrý důvod. Spoustu dobrých důvodů. Některé neměly žádné nožičky a pohybovaly se plazením a jiné měly nožiček osm. Brrrrr. Obalila jsem nervy čokoládou, hlavu čepicí a kalhoty zespodu ponožkami.

Ledva jsme s velkým otcem odklopili sklepní kryt, první obyvatel začal plazivě prchat z denního světla k otcově noze a já byla schopná jen na něj ukazovat prstem v rukavici, lapat po dechu a potlačovat akutní nutkání počůrat se a utéct. Velký otec hada nedbal (myslím, že si ho ani nevšiml) a začal mi popisovat, jak tam dole za rohem uvidím dva kohouty a který mám zapnout nejdřív a jak dlouho s ním točit. Tam jsou i nějaký zatáčky??? Panebože!

Zapla jsem čelovku, vyzbrojila se hráběmi (byly nejblíž) a se zadrženým dechem vlezla do tmy. No nebudu to prodlužovat, přežila jsem. Překvapeně jsem také zjistila, že pod domem máme studnu. A že těch tvorečků jsem tam čekala mnohem víc.

Voda zaklokotala v trubkách a nastala další fáze – zjišťování, zda někde přes zimu něco neprasklo. Nevypadalo to. Jen z hadice vedoucí z bojleru kapala voda. Jen malinko. Poté, co jsme se pokusili dotáhnout cosi, čemu se říká pojišťovák (no to je jasný, že něco, co nese takové označení, neznamená nic dobrýho) ale začala kapat víc a víc a nešla zavřít. Uvnitř něco prasklo.

Jelikož naše chata nestojí na samotě u lesa, ale ve vsi, máme sousedy. To je něco jako spolubydlící, ale míň sprostý. A někdy, jak se ukázalo právě minulý týden v našem případě, je to vyloženě pozitivní označení. Takže velký otec šel za sousedem půjčit si nějakoudalšídivněpojmenovanouvěc. Přišel i se sousedem, který situaci znalecky obhlédl a pak přivedl i svého syna. Ten se neohroženě položil do pavučin pod bojlerem a asi hodinu se v něm hrabal. Když zaznělo, že bude potřeba zavřít vodu, oklepala jsem se. Sice tam těch tvorečků nebylo tolik, ale že bych tam musela lézt znovu ten samý den…

Naštěstí se ukázalo, že stačí zavřít kohout v koupelně. Uf. Pak se nám mladý soused vrtal v bojleru ještě nějakou dobu, načež přišel s tím, že je to opravdu rozbité, že to nějak dotáhl, ale je potřeba ten pitomej pojišťovák vyměnit. Byl už večer, takže se velký otec dohodl s velkým sousedem, že to ráno zajedou koupit a mladý soused to po své pracovní době dojde vyměnit. Takovou výpomoc si nechám líbit. Aby velký soused nezahálel, pomohl velkému otci tedy alespoň spravit schody.

Druhý den už začala manuální práce i mně. Od rána jsem malovala nábytek, poté ložnice, po rychlém studeném obědě jsme vyrazili s otcem koupit koberce, odpoledne druhý nátěr a mezi pátou a šestou dorazili oba sousedé a vrtali se nám v bojleru až do osmi. A spravili to. A nic za to nechtěli.

Zaplavila mě nejenom vlna vděku, ale i pocit, že takoví šikovní pracující nám v našich rodinných jednotkách chybějí. Nadhodila jsem jim, že potřebujeme vymalovat ještě další tři pokoje a mě už bolí ručičky, ale mysleli si, že žertuju.

Další den plný malování a hlavně uklízení po malování (já maluju ráda, ale cákám u toho všude kolem a když to pak sama po sobě musím umývat, nesnáším se), konečně ale dorazil i velký bratr a po několika hodinách v bazarech s velkým otcem jsme měli i postele. Následovalo další malování, uklízení, sádrování a zase dokola a když jsem si od toho chtěla odpočinout, mohla jsem si za odměnu uvařit oběd a večeři. Bylo to vyčerpávající a moje trpělivost s velkým otcem se zmenšovala úměrně narůstající únavě.

O víkendu pracovali sousedi na svém domě, který rekonstruují. Měli i nějakého dalšího pomocníka. Když jsem vyprala záclony a pověsila je na okna, zjistila jsem, že odpočinek ve vymalovaném pokoji s novým kobercem je mnohem lepší, když se můžu přes hustou záclonu bezostyšně dívat na polonahé mladé řemeslníky, jak zalití slunečním světlem stavějí lešení. Škoda, že jsem tou dobou měla svoje pivo už dávno vypité a ž víkend má jen dva dny.

A takhle nějak to bylo celou dobu. Celodenní dřina, ale výsledek okamžitý a uspokojivý. Včera jsme odjeli zpět do rodné hroudy a dnes už mě skoro přestává bolet celý člověk. A už se nemůžu dočkat až tam pojedu zase, tentokrát na opravdovou dovolenou.

A na závěr zase nějaký odkaz: http://takethislollipop.com/