jsem dospělá

vlastním pračku

Myslím, že pokud existuje pravidelný čtenář tohoto blogu, jistě za dobu čtení nabyl dojmu, že neustále něco plánuju, ale nikdy se k tomu nedostanu. Když si vezmu třeba to slavné stěhování, kterým průběžně hrozím už několik let. Tak se podíváme blíže právě na historii stěhování.

Když jsme se s Fabienne stěhovaly do školky (někdo by tomu mohl říkat útěk do školky, zfilmované najdete pod názvem „Into the kindergarten“), říkaly jsme tomu dočasné bydlení. Zvláště poté, co jsme zjistily, že populace pavouků, mravenců a jiných havětí je v tomto obydlí nespočetná. Nicméně naše první spolubydlící, které jsme tam měly, byly světice. I když školkovské dveře do pokojů vynikaly vším možným jen ne zvukovou izolací, tyhle dvě slečny jsme skoro neslyšely. Když vstávaly brzo ráno, ťapkaly jako myšky po špičkách, protože jedny naše dveře sousedily s kuchyní a druhé se záchodem a věděly, kolik hluku v šest ráno udělá splachování a vaření čaje.

Bohužel obě končily zrovna školu a po dvou měsících se odstěhovaly. Následovaly první prázdniny, kdy byla Amáta ve školce sama. Jen já, pavouci a okna (v přízemí), co nešla zavřít. Po noční epizodě s policisty na zahradě se mi tam nespalo příliš klidně, naštěstí v říjnu téhož roku došlo na výměnu oken za plastová. Ze dne na den přišli noví spolubydlící, tentokrát pár. Zdravotní sestřička a užnevímkdo. Oba pracovali na směny. Ani jeden z nich mi neslyšnou myšku nepřipomínal a odpoledního SM sexu si užívali nejvíc, když jsme s Fabienne byly na privátě obě a slyšely všechno. Nevydrželi tam naštěstí moc dlouho a zbytek školního roku jsme strávily na privátě samy.

Zhýčkané spolubydlením vždy jen s dvěma dalšími lidmi, ačkoliv nadimenzovaný byl privát pro lidí 6, čekalo nás na konci léta nemilé překvapení – plná obsazenost bytu a jak se brzy ukázalo, jeho přeplněnost. Noví spolubydlící, prváci, skoro o deset let mladší než já sama, mi lezli na nervy hned několika způsoby. Čerstvý páreček jejich neustálým okupováním maličké kuchyňky, tak že byl problém jít si uvařit čaj (v mé vlastní varné konvici) a všichni 4 bez výjimky jejich odnášením si nádobí do pokojů a ponecháváním si ho. Což by uznávám byl větší problém, kdyby byla někdy volná kuchyňka, abych si tam taky něco uvařila.

Po prvním semestru naštěstí slečna z páru vzdala svoje studia a odešla domů a její přítel se odstěhoval k nějakému kamarádovi. And then there were four.

Nejdřív byla znát citelná úleva. Prázdná kuchyně, dostupná koupelna, víc nádobí k dispozici všem. Pak přišlo zkouškové a zbývající spolubydlící odmítli uklízet, protože se musí učit. Zvládli do toho ovšem každý den jako vždy několik hodin drnkat na kytaru pořád do kola ty samé melodie. Právě v tuhle dobu jsme po stěhování toužily s Fabienne nejvíc. Její finanční situace ale nic moc neumožňovala, přes léto nechtěla pochopitelně platit nic a v září se shání solidní bydlení blbě. Naštěstí se začala v tu dobu psát kapitola o kanceláři pro Amátu, kde jsem začala trávit podstatnou část dne a mnohdy hned po té vyrazila na podstatnou část večera do hospody, a jakmile jsem se přestala na priváte vyskytovat tak často, hned se moje nenávistné pocity vůči drnkajícím spolubydlícím zlepšily.

Ne tak Fabienniny, které spolubydlící drnkali na nervy letos patrně víc než jindy, protože se nevyskytovala tak často ve škole jako jiné roky a naopak na privátě trávila dlouhé dny učením na státnice a vyšilováním, že si nenajde práci. Když začalo být jasné, že si práci nejenom najde, ale také do ní nastoupí a že to nebude v Brně, začala jsem se smiřovat s myšlenkou, že si musím najít bydlení sama. A šlo to překvapivě dobře. Vlastně nešlo ani tak o smiřování jako spíš o neskonalou radost a těšení se. Konec spolubydlícím! Žádné cizí chlupy v koupelně, žádné drobky v kuchyni, které by nebyly ode mě, žádné ohledy. Ááááá.

A tak jsem začala hledat byt. Nejprve jsem si stanovila jistou cenovou hranici, ale brzy jsem zjistila, že jsem byla patrně kapku naivní. Brno je potvora drahé. Ač jsem si myslela, že nemám žádnou konkrétní představu o tom, jaký byt bych chtěla a myslela si, že jsem nenáročné stvoření, už jen při prohlížení inzerátů se ukázalo, že opak je pravdou a seznam věcí, se kterými jsem nebyla ochotná se v novém bytě smířit, neustále rostl. Žádný umakart, žádný socialistický nábytek (to radši nezařízený a koupím si vlastní), žádná Bystrc a jiné zadky světa, ze kterých se nedá rozumně dojet do centra. Žádní podivní majitelé, kteří nechtějí sepsat nájemní smlouvu a dát mi jméno na schránku. Balkón. A pořád platilo žádný předražený byt, zas tolik peněz nevydělávám. Zprvu také žádná realitka.

Postupem času s narůstajícím zoufalstvím jsem si kritéria upravovala. Udržovaný umakart, přízemí, realitka, hnusné lino. Obnovování stránek s inzeráty se stalo tak samozřejmou a častou aktivitou, že mi teď chybí. Při jednom takovém obnovování těsně předtím než jsme vyrazily s Dlouhovlasou na víno jsem objevila krásný inzerát. Pěkné fotky pěkné kuchyně a zděné koupelny, dobrá čtvrť, páté patro, dobrá cena (přesně v mých původních hranicích!), přímo od majitele. Ale bylo po šesté hodině a už jsem se naučila, že lidé neradi vyřizují obchodní věci večer. Založila jsem si ho a odešla do vinárny. Celý večer jsem si nadávala. Přece vím, jak zatraceně rychle se hýbe trh s pronájmy, že kdo dřív přijde, ten dřív bydlí a navíc.. tohle vypadalo fakt krásně. Blbá, blbá, blbá Amáta!

Druhý den jsem ráno nemohla dospat a pak netrpělivě čekala až se ručička hodin přehoupne přes devátou, ať zase nevolám příliš brzy. Rrrrrring, rrrrring. Byl čtvrtek, devět hodin deset minut a na druhé straně telefonu se ozval mužský hlas. Vyjádřila jsem zájem o prohlídku, hlas vyjádřil zájem mi ji umožnit. Co třeba ve středu odpoledne, hodilo by se vám to? Zarazila jsem se. Dneska je čtvrtek! To je až za týden! Někdo tam přijde dřív a byt mi vyfoukne!!!

Nebojte, odpověděl hlas, když jsem mu to přesně takhle řekla, přijdete se podívat a my se pak rozhodneme na konci měsíce, koho si tam dáme. Aha, zasmála jsem se, tak dobře, výběrové řízení.

Moje šance jsou relativně vysoké, říkala jsem si. Chci tam bydlet sama, vysokoškolačka a ať to zní blbě jak chce, vypadám jako slušné děvče. Ve středu dopoledne mám navíc obhajoby, budu slušně oblečená. Jo, to by mohlo jít.

V úterý večer jsem se opila s Fabienne a jejími soon to be ex spolužačkami. Druhý den ráno na obhajobách to ještě šlo, ale znáte kocoviny z vína, s postupem času se zhoršují, bestie. Po obědě mi nebylo valně a začaly mě jímat obavy, zda budu skutečně na prohlídce bytu působit slušným dojmem, pokud si hned vyzkouším funkčnost jejich toalety.

Přivítal mě Hlas osobně a začal se omlouvat za jakési neviditelné šmouhy na zdi za lednicí, které ještě zamaluje. Vysvětloval, proč si dal inzerát sám a ne přes realitku (oni si vezmou jeden až dva nájmy, no to mi přijde jako strašná blbost) a jak byl překvapený, kolik lidí se mu ozvalo (jste tady první). Poctivě popisoval výhody a několikrát opakoval nevýhody bytu, aby nový nájemník pak nebyl překvapený. Když už jsem nevěděla, na co se ptát, začal mi popisovat, jak jsou všechny elektrické zásuvky až na jednu v mědi a chvíli trvalo, než jsem z kontextu pochopila, že to je dobře a začala uspokojivě přikyvovat. Řekla jsem mu, kde pracuju a že časem bych si ráda pořídila vlastní bydlení, což jsem si pak říkala, že možná nebylo nejlepší říkat, když hledají dlouhodobý pronájem. Ale odcházela jsem odtamtud s dobrým pocitem z bytu, z pana domácího a snad i ze sebe, prostě jsem měla pocit, že sympatie tam byly vzájemné. Hlas slíbil, že zavolá druhý den dopoledne, jak se rozhodl. Slíbila jsem mu, že si protentokrát zapnu na telefonu zvuk.

Druhý den dopoledne nikdo nevolal. Ani odpoledne ne. Třetí den, poslední den v měsíci, stále nikdo nevolal. Začala jsem pomalu pracovat na vhodné copingové strategii a lá kyselé hrozny. Ten byt neměl balkón, byl tam hluk z ulice… ale moc to nefungovalo. Odpoledne jsem Hlasu zavolala sama, protože už jsem to napětí nemohla vydržet. Nezvedl mi to. Po půl hodině volal zpátky, když jsem mu vysvětlila, kdo jsem a proč volám, řekl, že má jednání a že mi zavolá za hodinu. Zněl smutně.

To nemohl říct, že to dal někomu jinému hned, kurňa? Jednání nejednání, jedno slovo by říct přece dokázal! Když konečně znovu zavolal, třesoucí se rukou jsem vynesla telefon na chodbu, abych nerušila kolegyni v kanceláři. Tak podívejte, paní Amáto, začal Hlas smutným hlasem, já vám tedy musím říct, že jsem se nakonec rozhodl ten byt pronajmout (někomu jinýmu, co? Ty jeden hloupý Hlase!)..vám. Moment, co? Co? Ježišmarjá a proč to říkáte tak smutně?! Já se úplně vyděsila! To je skvělá zpráva přece! Vychrlila jsem do telefonu, zalil mě pocit výhry v loterii a Hlas konečně přestal znít tak depresivně a smál se. Vtipálek.

Dohodli jsme na detailech, večer přišla smlouva, druhý den jsem ji podepsala a seznámila se i s Hlasovou manželkou, která jak se ukázalo, pracuje na spřáteleném pracovišti našeho pracoviště a dostala jsem klíče. Během dalších dvou dnů jsem se s pomocí Vometáka nastěhovala a teď si bydlím. Zatím sice pořád spím na nafukovací matraci (postel ale už je objednaná), vlastním už i pračku a mikrovlnku a tisíce nezbytných drobností, které potřebuju ke spokojenému samostatnému, nezávislému životu. Nová éra v Amátině životě nadchází!

And then there was one.