it's been a bad day

please don't take a picture

Za prvé mám pocit, že bych sem nyní mohla postnout znovu tenhle příspěvek: http://amatin-pisecek.blogspot.cz/2011/09/neni-jara-bez-zimy.html. Přinejmenším tedy první odstavec. Kromě poslední věty, která by zněla: že DNES budu mít o jednu spolubydlící víc. A to jsem doufala v poslední poklidné dva zářijové týdny. Inu, motivace zmizet se odsud prudce stoupla.

A za druhé: uh. Měla jsem velkolepý plán, kterak vyženu celou svojí okleštěnou tříčlennou rodinu na pracovní týden na naší chatu, abych se tam pak mohla jezdit rekreovat a tak vůbec. Představení mého plánu zúčastněným osobám začalo hádkou s bratrem a pokračovalo nevrlým mrmláním táty – a obojí mě mělo varovat. Měla jsem ale hlavu plnou úžasných letních večerů v srdci Šumavy, plných košíků hub a hmmmm, vůně lesa a deště a zvuku řeky a nějaká mračna stahující se přímo nade mnou? To jsou přece jen letní bouřky, které tak krásně voní a pročistí vzduch!

A tak jsem dosáhla jejich pomalého souhlasu. Ne že by tam snad chtěli jet na týden, ale 3-4 dny jsou taky dobrý. Bratr usilovně tvrdil, že je potřeba akorát vyházet to, co chceme vyházet (jo, můj bratr je mistr logiky) a dodat nábytek, který chceme dodat. Vinou dlouhé historie se totiž naše chata ocitla plném beznábytkovství a přilehlá zahrada v zabordelení a to především v oblasti pod živým plotem. Tam jsme později našli mimo jiné pračku, na podivnou mazlavou hmotu rozpadlé/shnilé knihy, neuvěřitelné množství různě nastříhaných částí koberců, vysavač, fotbalový míč, spoustu oblečení a nějaké ty neidentifikovatelné hnusy. Ale jinak je prý všechno v cajku.

A tak jsem prolezla dům v rodné hroudě od půdy po sklep, vyštrachala spoustu věcí, které by se v prázdné chatě hodily, táta od štamgastů v hospodě získal starší ledničku a mikrovlnku, celkem se nám to pěkně kupilo až i táta začal podléhat nevídanému optimismu. První faktická překážka přišla když jsme nashromážděné věci měli naskládat do auta. Velmi rychle jsem zjistila, že tátovy bolesti zad a nohou nejsou jen hypochondrické a že vlastně nemůže nic zvedat, nosit, dělat. Že může tak akorát chvilku stát, přemýšlet a pak si v sedě s cigaretou odpočinout. A do toho pořád brblat a příšerně pomalu vysvětlovat, co do toho auta kam dát, aby se vešlo co nejvíc. Co bych řekla v jedné větě vyprávěl deset minut a několikrát zopakoval. A tak jsem ho většinou nechala sedět a všechny ty věci tetrisově naskládala do auta sama. Vešlo se toho mrtě - od židlí, přes matrace, peřiny a polštáře, dvě skřínky, nádobí až po kolo. To abych tam mohla v září jet sama a měla se jak vydat na nákup do vedlejší vesnice. No to dá rozum.

Druhý den jsem na svých ladných nožkách našla takové množství modřin, že bych mohla s klidným srdcem udělat kampaň proti domácímu násilí. I vyrazili jsme na cestu. Oproti mým původním obavám, že budu muset řídit (což jsem nedělala leta), se táta rozhodl zvládnout to sám; myslím, že chtěl ukázat, že ještě nepatří do šrotu celej a k něčemu pořád je. To bylo fajn. I když mě po cestě párkrát málem skolil infarkt, když se táta kochal krajinou a začal najíždět do svodidel.

Dorazili jsme na místo po obědě. Měli jsme hlad, a tak jsme nejdřív vyrazili do vesnické hospůdky na oběd. Tedy nejdřív si táta musel odpočinout. Pak jsme se tam konečně tátovým šnečím tempem doplazili a zjistili jsme, že hospůdka už nefunguje. Doplazili jsme se zpátky, zpocení za tu chvilku i za ušima (zmínila jsem, že to byl ten den, jak v rádiu pořád opakovali, že teploty trhají rekordy?) a vyrazili autem do vedlejší vsi. A přijeli v mrtvé době, kdy už nedělali obědy a ještě nedělali večeře. Do třetí vesnice jsme jeli odhodláni k okusování tvrdých patek chleba, ale bylo to lepší než očekávání – dostali jsme k nim aspoň utopence.

Po návratu na chatu už nás tam čekal velký bratr, který dorazil autobusem. Začali s tátou plkat a přes moje neustálé výtky, že je potřeba auto co nejdřív vyložit, abychom mohli jet koupit spoustu věcí vč. Jídla než nám zase někde zavřou, plkali stále dál. A tak jsem si to auto, které jsem si předtím naložila, zase sama vyložila, frustrovaná, s nervy na pochodu a rychle ubývajícími silami. Pak jsme s tátou vyrazili na nákup. Strávili jsme tam asi dvě příšerné hodiny, kdy jsem měla chuť zavelet k ústupu a okamžitě odjet zpátky do rodné hroudy a nikdy, nikdy už nikam se svou rodinou nejet.

Po návratu jsem se rozhodla nejdřív umýt pořádně koupelnu. Později když jsem se sprchovala ve studené vodě, jsem byla vděčná za tu průpravu na privátě, kde nám jako vždy na tři týdny v létě teplou vodu vypli. Zatímco jsem drhla vanu, chlapci šli pustit vodu i do patra. Kde byl záchod. Strašně dlouho se tam v něčem vrtali až přišli s úchvatným sdělením, že záchod je prasklý a že teda nemáme kam *** složit. Složila jsem se na židli a začala se hystericky smát, k smrti unavená a s nepříjemně plnými střevy. Není nad pozdně noční procházku do lesa. Hvězdy byly krásné.

V noci přišla bouřka bránící poklidnému spaní, ráno jsem si dala další procházku do lesa, našla i nějaké houby, mezitím odjel táta s bratrem shánět záchod. Snažila jsem se pouklízet, co se dalo, každý pohyb mě bolel a oni pořád nejeli a další procházku do lesa už jsem absolvovat nechtěla, protože už jsem sotva stála a les je na kopci. Když přijeli, dlouho záchod montovali, slyšela jsem tátovo pomalé vysvětlování, co je potřeba udělat a bratrův řev, jak se snažil celý proces trochu urychlit. Lehla jsem si na zem, abych si aspoň trochu narovnala záda a v hlavě jsem měla prázdno. Pak zase na nohy, uklízet, přesouvat, ničit, ohýbat se, zvedat věci, vařit, studenou sprchu a spát.

No a vlastně takhle nějak to pokračovalo ještě další den. Během něj jsme s bratrem likvidovali zabordelení zahrady a pak jsme měli všichni všeho tak strašně plné zuby, že na zbytek jsme se vykašlali. Stejně už se blíží zima a v zimě by tam nikdo nejel. Můžeme pokračovat na jaře, až se nám vrátí energie a optimismus. Přijeli jsme s tátou do rodné hroudy večer v půl osmé, dala jsem si horkou vanu a šla spát. V podstatě jsem se průběžně prospala i další den. Nemám pocit, že by se mi chatový optimismus stihl cele vrátit, ale vzpomínkový optimismus funguje docela dobře. A i když naše zabordelená chata vypadala jinak než když jsem tam byla naposledy, krásné bylo, že uvnitř voněla pořád stejně. Létem a bezstarostnými prázdninami. Dětstvím. Když jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla, bylo to jako dýchat koncentrovaný klid. Nádech, všechno je v pořádku, nádech, všechno je, jak má být, nádech, tady jsem doma, tady je to naše, sem patřím.