jen víru mít

Nemělo by to sousloví být spíš obráceně? Tak nějak jako Faith no more, bitch?


Původně jsem měla v hlavě předpřipravený úplně jiný text. Text plný nadšení, extatických stavů a hnědých očí Mikea Pattona. Mno tak toho se nedočkáte. Protože co se stane, když Amáta po letech vyrazí na festival, anžto ji zláká přítomnost zbožňovaných Faith no more? Přijde bouřka s kámošem větrem, poboří pár stanů a zruší jejich koncert.

Že já se na to zvysoka…

A to jsem se prosím rozhodla vyhrabat ze dna skříně bílou mikinu, protože si to fnm přáli. Taky bylo po bouřce mezi lidmi často slyšet výkřiky jako „já si kvůli nim kurva vzal bílý triko!“. Já si kurva tu bílou mikinu nosila celý den s sebou v tašce, kdybych si pro ni už nestihla dojít do auta. Když jsem v sedě poslouchala Kooks, kteří byli před fnm (to abych nechala nožkám odpočinout a nabrala čerstvé síly) a viděla přicházet ty ohavné, tmavé a těžké mraky, říkala jsem si, no doprčic. Spolu s menším davem prozíravých jedinců jsem začala ústup ještě předtím než ho oficiálně vyhlásili organizátoři a přerušili Kooksí koncert. Ještě jsem si i na záchod stihla dojít než spadly první kapky. Pak už to šlo rychle, lidi utíkali, křičeli, blbci tleskali a pískali, když spadl první pivní stan a já tam stála se založenýma rukama a v duchu si opakovala „to přejde, to přejde, to musí přejít“. Přišli akorát organizátoři, ať ze stanu rychle vypadneme než na nás spadne, nasadila jsem zachmuřeně pláštěnku a vyrazila k autu, kde už byla schovaná zbylá část výpravy. Bouřka už v tu chvíli pomalu přestávala, všude kolem bláto, popadané stany a větve. V autě jsem se převlíkla, obula holínky a když déšť ustal, vyrazili jsme se podívat, jak to v areálu vypadá.

Faith no more jsme viděli odjíždět. „To jsme dopadli, co?“, usmál se na mě kamarád, který si zakoupil jednodenní vstupenku a přijel jen kvůli nim. Vydala jsem jakési hrdelní zavytí, otřela jsem nudli do rukávu bílé mikiny a smutně kývla.

Mimo tohle a mimo to, že v pátek jsem pořád byla naprosto zhrzená, a tak jsme radši úplně odjeli (nebylo to kvůli mně, ale nebránila jsem se), jsem si ten festival užila. Hlavně díky kolegyni, které budu pro nedostatek kreativity říkat Lego, jejímu příteli a dalšímu kamarádovi, se kterými jsem strávila středeční večer. Když jsme s Lego stály v davu na Franz Ferdinand, naklonila se ke mně a povídá „a všimla sis, jak tady zvyšujeme věkový průměr?“ Nevšimla. Až do té chvíle mi to vůbec nedošlo. Po ní to už naopak nešlo odestát. Každý, kdo se kolem nás protahoval, byl jakýsi mladý. Všichni kolem křepčili, jakoby je z dlouhého stání nebolely záda a skákali do výšky jakoby měli místo nohou pružiny. Později jsme seděly na kopečku a Lego omylem trochu kopla týpka před sebou. Omluvila se mi opakovaně a on ji opakovaně uklidňoval, to je v pohodě, to je v pohodě. „Všechno je v pohodě, když je ti dvacet“, pronesla pak Lego ke mně cynicky a já se mohla jen smát. U piva to pak ještě pokračovalo a veselou tečku tomu ve čtvrtek dodal týpek, který po mém sdělení, že odcházíme z pobouřkového areálu a nebudeme čekat na tu divnou skupinou, kterou jsem neznala, když jsme přece přišli na faith no more, prohlásil „Jo, ti mě taky strašně mrzí. Jsem dostal za úkol je nahrát tátovi…“

Zašli jsme ve ale ještě středu po pivu i do merchandise stanu, kam bych asi jinak nešla a taky kdybych byla střízlivá, tak bych si tam asi nic nekoupila, ale takhle mám teda aspoň FNM tričko. Kdybych byla zlá, zahořklá osoba, tak bych s ním za trest za zrušený koncert vytřela toitoiku, ale že jsem to já, mladá, krásná, milá a optimistická, budu si ho hýčkat. A jednou ty bastardy stejně uvidím. Jednou, až na mě zbudou lístky a nezrušej koncert, jednou tam budu a ukážu Mikeovým hnědým očím, co si o něm myslím. Totiž že je pořád super. Achjo.