old gold vol 2

A friend in needs a friend indeed
A friend with weed is better
A friend with breasts and all the rest
A friend who's dressed in leather

Achjo, tak Fabienne mě zklamala a já to musím dopsat sama. Zatracený sliby. Skončila jsem někde u toho, jak jsem měla narozeniny já, že jo. No tak narozeniny přešly a žádný dárek nebyl v dohledu. První den, kdy Fabienne dorazila do Brna, mi řekla „já ti dárek nedám hned, tys mi taky můj nedala hned“. Zle jsem se na ní podívala a doufala, že jen žertuje. A pak jsem každou neděli s napětím očekávala její příjezd a každou neděli po očku sledovala její vybalování krosny a každou neděli kousek ve mně umřel.

Pak jela Fabienne na návštěvu Londýna – podívat se po památkách, po nákupech a po Indech. Když přijela, po očku jsem sledovala její vybalování krosny (protože naděje umírá poslední) a konečně (!), Fabienne laškovně říká „zavři oči“. Začepýřila jsem se, zavřela, nadechla, otevřela a…. před mýma očima vlálo růžové tričko s jakousi pandou v brýlích a nápisem I love nerds. Jakmile jsem ho viděla,věděla jsem, že ti ho musím koupit, smála se Fabienne, i kdyby jen na spaní.

Hehe, no to… bych si mohla založit sbírku nerdích triček, už jedno takový mám, vykoktala jsem ze sebe a šla to druhé honem lovit ve skříni, aby Fabienne neviděla můj výraz, zatímco mi v hlavě pulsovala růžová noční můra. A jak bylo jinak v Londýně, přesměrovala jsem v zápětí rozhovor co nejdál a napůl poslouchala a přitom jsem se ze všech sil snažila nebýt zklamaná. Bez jakékoliv nadsázky mohu totiž říct, že růžové tričko jsem naposledy dostala kolem svých jedenáctých narozenin v balíčku 2+1 triko zdarma. Leželo mi dlouho ve skříni a začala jsem ho nosit ve svých 16. Vždycky, když jsem si barvila vlasy, protože i starýho ručníku mi bylo líto víc.

Po pár dnech jsem se uklidnila, v duchu si slíbila, že s vymýšlením dobrých darů Fabienne končím (zmínila jsem, že ona ode mě dostala podepsané cd svého oblíbeného interpreta a to dokonce s věnováním????) a čas šel dál. Celý semestr jsem měla práce nad hlavu, často byla nevyspalá, protivná, stresovaná a opilá. Jeden pátek po obzvláště náročném týdnu jsme s kolegyněmi měly ráno v 7.40 být kdesi na střední škole kvůli focus group. To je takové to, kdy si domluvíte skupinu lidí a pak si s nimi povídáte a teoreticky (to je důležité!) se máte dozvědět, co chcete. Ani jedna z nás (pokud vím) jsme to předtím nikdy nedělaly, takže kromě tradičního strachu, když musím ráno někde být, že zaspím, se přidal i strach co tam vlastně budeme dělat. Ve čtvrtek odpoledne předtím jsme ještě měly mít finální setkání, abychom si to ujasnily.

A do toho někdy v úterý Fabienne připomíná, nezapomeň ve čtvrtek na tu vinárnu! Jakýsi kamarád bratra Terky totiž otevíral vinárnu a nevím, jakou peripetií se pozvání dostalo i mě, ale dostalo. Že tam nepůjdu, to mi bylo jasný hned, jak mi to připomněla. Kromě toho, že jsem byla nevyspalá a nechtělo by se mi i kdybych čas měla, jsem naštěstí ani čas neměla – kvůli tomu meetingu s kolegyněmi. A jet tam někdy bůhvíkdy večer, když ráno musím vstávat, tůdle!

Když jsem to obšírně Fabienne vysvětlila, tvářila se smutně; že prý sama tam jít nechce. Však tam budeš mít Terku a Evu, nebudeš tam s cizíma, snažila jsem se ji povzbudit, já to fakt nedávám, sorry. Druhý den přijela Fabienne ze školy, jestli prý bychom aspoň ten meeting nemohly posunout na dopoledne. Vysvětlila jsem jí, že nevím sice přesně proč, ale jedna kolegyně říkala, že dopoledne nemůže, takže smůla. Terka byla totiž taková smutná, když jsem jí říkala, že nepůjdeš. Cože? Hluboce jsem se zamyslela, proč by Terka měla být smutná, že já nepřijdu na nějakou akci bratrova kamaráda, když se spolu sice známe, ale řekla bych, že ne až takhle dobře. Protože na mě samotnou namísto vysvětlení z hlavy koukal jen velkej otazník, zeptala jsem se Fabienne na to samé. Já nevím proč, ale byla z toho taková přepadlá mi přišlo. Měla jsem sto chutí praštit hlavou o stůl a zvolat ale já nejsem terapeut kua! (protože to bylo jediné, co mě posléze napadlo, že by Terka mohla mylně chtít – občas se najdou nějací lidé, co si totiž zcela scestně vysvětlují moje vzdělání). Pak Fabienne nasadila další kalibr. Pití zadarmo, Amáto!!! Nad čím vlastně přemejšlíš?!

To jsem musela uznat, že je silný argument. Pořád ale jsem nemohla nikam jít, meeting přece. Potřeba vyspat se přece. Ale všimla jsem si, že jak jsem se předtím ze svých oficiálních důvodů radovala, najednou jsem si říkala, kruci, co když Terka fakt chce něco vážnýho. Bych tam měla kurňa jet. Jenže fakt nemůžu.

A pak jsem najednou mohla. Kolegyně přesunuly meeting na dopoledne, mě došly výmluvy, Fabienne podle zatleskala a ve čtvrtek po obědě odjela na spinning. Já sama jsem se na privát ten den dostala kolem třetí, k smrti unavená a když mi přišla sms o srazu v pět, už jsem tou hlavou o stůl skutečně párkrát praštila. V šalině jsem pak skutečně málem usnula, což se mi ještě nikdy nestalo (ano, sice jsem jednou usnula ve škole na záchodě, ale v šalině? Never!) a když jsme na místě srazu ještě čtvrt hodiny po něm trčely jen tři v marném čekání na Fabienne a Terku, v kapse se mi otevíraly všemožný věci.

Po té čtvrt hodině ta Třetí kamarádka (druhá byla Evka) najednou vytáhla papír a se slovy, mám pro vás překvapení, holky nepřijdou, nám podala básničku o bezdomovcích okrádajících davy. Tu jsme měly vyluštit, abychom se dostaly za zbytkem výpravy. Moji soutěživou část to vyloženě nadchlo a musím za to Fabienne pochvílit, moje unavená část zasípala a chtěla jít spát. No abych to zkrátila, ani na druhém srazovém místě nečekala Fabienne a když se na třetím zjevila Šedozelená, která je z úplně jiného okruhu známých než všechny ostatní, říkala jsem si, tady něco nesouhlasí. Ale byla jsem příliš unavená, abych tu myšlenku dál rozvíjela.

Nezačala jsem ji rozvíjet ani když se po další básničce ukázalo, že jedeme na periferii a jedna z holek se s námi rovnou rozloučila a podávala mně a Evce čokoládu. Překvapeně jsme na ni zíraly a nechápaly, proč to dělá. Kamarádka se zmateně rozhlédla po ostatních a říká, no měly jste přece narozeniny, ne? No to jsem měla, ale v létě, směje se Evka a já přikyvuju. Nicméně jsme vzaly čokoládu a nastoupily do trolejbusu.

Asi po čtvrt hodině jízdy, kdy jsem se zavěšená na držadle rytmicky pohybovala spolu s posádkou našeho vozidla a víceméně poklimbávala, se mi v hlavě konečně spojily všechny ty podivnosti do jedné pěkné rovnice. Žádná vinárna, žádná náhoda, že Šedozelená jede s námi, žádná krizová intervence Terky. Konečně došlo na tajnou oslavu mých a Evčiných narozenin. U Terky kromě pití zadarmo (ano, v tom tedy Fabienne nelhala; respektive já za něj nic neplatila) čekal dort, oslavný nápis „šťastné X-té narozeniny“ (nebo podobný, už je to dlouho), jednohubky, chlebíčky a Lovkyně perel. Ta se se mnou mimochodem týden předtím nechtěla sejít, protože se bála, že by tu tajnou oslavu nějak prokecla.

Čekaly tam i dárky. Krabice od bot se žlutou mašlí. A dírama. A nabádáním, ať s ní hlavně netřepu.

No musela jsem v tu chvíli vypadat dost vyděšeně, protože po žádném domácím zvířátku moje srdce vážně neprahne (aspoň ne po takovém, co se vejde do krabice od bot a neštěká), zatímco Fabiennino se zrovna pár týdnů předtím rozhořelo pro suchozemskou želvu. Odmítala jsem proto vytrvale tu krabici převzít. No samozřejmě to nebyla želva, křeček ani jiné podivné zvěrstvo, které by smrdělo, skřípalo po nocích zubama, šouralo nohama a kadilo konečníkem. Byla to nádherná veliká sklenice na víno s bonusem šmoulích marsmallow (fuj) a náušnic – těch (ááách): http://img.fler.cz/products/7/6/7629/1329314/1294474725-b.jpg.

No a tím by snad tenhle dlouhej a neuvěřitelně starej článek, který mi tady rozepsaný straší už půl roku, mohl konečně skončit a příště se můžeme těšit na něco alespoň trochu aktuálnějšího, byť třeba ne s tak švihlým koncem.

PS: a vlastně ještě dodatek. Přesunutí našeho týmového meetingu na dopoledne bylo rovněž prací Fabienninou. Vtipné bylo, že z mého týmu si byla jistá jen jednou kolegyní, kterou pak hledala důmyslným algoritmem na FB. Správně totiž usoudila, že ji jako kolegyni znají i další mí školně-pracovní známí a projížděla tedy jejich seznamy přátel a snažila se najít shodu ve jméně. Samozřejmě totiž znala jen kolegynino křestní. Jenže tahleta kolegyně nemá FB. Fabienne pak prý uvažovala i o možnosti kontaktovat mého školitele a vymyslet nějaký důvod, proč mě mají uprostřed meetingu vyhodit. Nakonec ze mě chytře vytáhla jména dalších meetingujících, takže školitel zůstal díkybohu ušetřen. Ne tak kolegyně, které se pak bály toho, že ráno na tu focus group prostě nedorazím a jednu tato možnost dokonce strašila ve snech. Musím říct, že tahle část Fabiennina plánování mě bude dojímat asi navždy...  takže patetický dík na závěr a už skutečně The end!