you will still be here tomorrow

but your dreams may not

Ráda bych teď věnovala trochu prostoru jedné události, na které jsem nebyla. A kdybych tam bývala šla, rozhodně bych tam neznala nikoho s kytarou. Zcela jistě bych si tam nešla zakřepčit pod pódium, protože mě přece znáte – na koncertech křepčím jen před takovými velikány jako je Cave, Cohen, Patton a po čtyřech pivech před Fullstopem. A kdybych tam byla a rozhodla se o tom napsat – jakože jsem tam nebyla, přísámbůh! – tak bych byla rozhodně natolik paranoidní, že bych toho člověka, co jsem neznala a kvůli kterému jsem tam nebyla ani já ani Fabienne ani další medičky, nejmenovala jeho přezdívku, protože ho koneckonců vůbec, ale vůbec neznám.

No po takovém úvodu už mohu s klidným srdcem pokračovat a sdělit vám, že jsme nešly na koncert Etavíry, na kterou nás nikdo nezval, když jsme byli naposled v hospodě. Fabienne s kamarádkami vůbec neměly v plánu dovézt staré podprsenky a házet je po tom cizím klukovi vepředu, což bych jim s velkou pravděpodobností zakázala, což by mi jistě začaly vyčítat ve chvíli, kdy by na tom úpe cizím kukovi přistály červené kalhotky, které by mohly přilétnout třeba z hloučku jeho kamarádů, které – no to se rozumí samosebou – bych neznala ani od vidění.

V první písničce by taky zcela jistě nezazněla „teta Agáta“, protože jistě chápete, to by moje srdéčko skoro neuneslo a musela bych potlačovat slzu dojetí (naprosto nesmyslně, protože já samozřejmě nejsem vůbec žádná Agáta, ale to je myslím zbytečné zdůrazňovat, to tu každý středně bystrý čtenář ví). Pak by nezazněla „Agáta“ ještě v jedné písničce ve skrumáži spousty dalších dívčích jmen, ten totál neznámej kluk by při ní nezamával do davu (špatným směrem podotýkám, protože v hloučku někdy více, někdy méně rytmicky potácejících se individuí mě identifikoval až o chvíli později) a Fabienne by v tu chvíli nebyla dotčená absencí vlastního jména.

Kdybych tam ovšem čirou náhodou byla, musela bych teď napsat, že koncert to byl až neuvěřitelně podařený a zcela upřímně bych kapele skládala jednu poklonu za druhou. No ale nebyla jsem tam a tak nic nevím.

Co na druhou stranu vím naprosto přesně je, že ačkoliv jsem v nic podobného skutečně již nedoufala, výše zmiňovaný velikán Patton přijede na letošní RFP s Faith No More. Nejsem si jistá, jakým citoslovcem nejlépe vyjádřit takové to suché polknutí, když vás něco tak…hm, asi by se dalo říct nadchne, a zároveň to nečekáte a je to supercool a nemáte slov, takže se musíte spokojit s prostým „huh“, což jsem udělala, když mi zprávu o FNM Fabienne smskla. Huh a postla jsem to na FB a huh, nikdo na to nadšeně nereagoval. Huh huh, co to mám za kamarády a huh, snese Fabienne, když jí lístek koupím a věnuju? Popřípadě uhuh, chce se mi na fesťák jet samotné? Umožní mi to úvazek? A proč je ten pitomej fest i během pracovních dnů a ne jen o svátcích a víkendu? Huh?!?!

No to je jen výsek ze spousty otázek, které si poslední dobou kladu. Ale jak říká Tomáš Klus, který bude mimochodem, Fabienne, také na RFP, dokud je na co se ptát, nemusím se smrti bát. Já osobně bych to formulovala dost jinak (třeba „dokud na to nemyslím, nemusím se bát ničeho“), Mike na to  říká „god hates a coward“, Cohen odpovídá „could you hate me less“,  Shaun T křičí „you can do it“ a vy si z toho udělejte syntézu a jděte spát.