neuro

tik tik tik
Mám nové brýle, snažila jsem se vám je vygooglit, ale našla jsem jen jinou barevnou kombinaci a jelikož právě barevná kombinace je to, co je na nich zajímavé, neukážu vám nic a nechám na vaší ctěné představivosti, jak můj roztomilý obličejík nyní zdobí hnědo bílé brýle s růžovou vitráží na pacičkách. A věřím, že vaše představy stojí za to.

Za něco stojí i celý ty brýle, nikdy jsem si na žádné nezvykala tak dlouho, neustále je posunuji, ohýbám je, přizpůsobuji a veškerá snaha zatím končí jen vzteklým navrácením se k původním brýlím, naohýbaným léty k veškeré pohodlnosti, protože ty nové mě neustále tlačí do nosu. A to je prostě k zbláznění. A tak mi začalo zase tikat oko (tedy víčko u oka, ale rozumíme si, ne?). Největší potíž ale je, že staré brýle jsou poněkud poškrábané, s čímž jsem žila spokojeně několik let, protože nebyla alternativa, zatímco nové brýle jsou krásně čisté a vidět je docela fajn. Takže jsem dospěla do fáze, kdy mám chvíli brýle nové, do dvou minut mě začnou tlačit, vydržím to dalších pět, zkusím je několikrát zase nově ohnout, nepomůže to, vezmu si staré brýle, uvědomím si, že vidím hůř, vydržím to deset minut a celý cyklus jede znova a znova a znova. Občas to proložím fází bez brýlí, abych se nenudila. A během všech mi tiká oko. Je to příjemný asi jako bzučení komára u ucha.

Byla jsem v muzeu cukru. Mohla bych vám rovnou říct kde, protože prý jsou taková muzea celosvětově jen tři (taková krutopřísná alternativa, co?), viděla jsem tam řez řepou, vysušenou řepu, zasazenou řepu, nalakovanou dřevěnou řepu, semínka řepy, škůdce řepy, film o řepě.. no mohla bych pokračovat velmi dlouho, ale jako nástřel to musí stačit. První půlku prohlídky jsem se kousala do jazyka, protože mladičká průvodkyně vyprávěla o tý zatracený řepě tak vážně jakoby šlo o lék na rakovinu (nic ve zlém, podle mě si za to zaslouží veliký respekt!), druhou jsem si zvykla a (výměna brýlí) už to bylo fajn. A kolik lidí se může chlubit návštěvou něčeho takovýho..

Asi jsem se nezmínila (no spíš určitě, vzhledem k mé závratné publikační frekvenci) o státnicích. Bakalářských. Že se mě už netýkají? Ale jděte. Já jsem přece velká doktorandka (o, god, have mercy!) se spoustou znalostí a zkušeností (to je zvrácené říkat, natož to vidět takhle před sebou napsaný), která teda může (ba musí) psát posudky na bakalářky. Zajímalo vás někdy, kdo se ukrývá za neznámým jménem po vaším posudkem bakalářské práce? A určitě to chcete vědět? Jsem to já a mně podobní.

Někdy se ukrýváme dokonce pod posudkem vedoucího, což je ještě horší. Nevím, jestli někdo hodnotí posudky, ale představte si hypotetickou situaci, kdy jste poprvé vedoucím bakalářské práce (děsivé, ne?) a na konci semestru si tak čtete výtisk vám věnovaný a hlavou se vám honí – no, co by se vám tak honilo hlavou? Nebudu vám nic vnucovat, mně šla hlavou jen jedna myšlenka – to je F jak vyšitý. Ono je asi jedno, z jakých důvodu to tak bylo (no možná by bylo dobrý zmínit, že nebyly na mojí straně, i když jsem patrně měla být mnohem přísnější a namísto povzbuzování víc děsit), co vás napadne jako první o člověku, který své úplně první studentce, které vede práci, dá F? Ať už vás napadne cokoliv, já jen doufám, že mezi všemi těmi myšlenkami se vynoří jako jedna z nejpodstatnějších – u takovýho člověka já teda nikdy nic psát nebudu! a že se jí pak budete držet. Důsledně. Nejlíp kdybyste ani k takovýmu člověku nechtěli chodit na předmět, ale chápu, že tak (výměna brýlí) daleko to asi nedojde.

Já jsem z toho efka byla jinak strašně špatná, což by mi potvrdil každý, s kým jsem o tom mluvila, což byl prakticky každý, koho jsem potkala (a to já jinak nic moc nikomu neříkám), naštěstí studentka to po prvotním otřesu vzala docela dobře, na obhajobu ani nepřišla, tudíž jsem tam nemusela ani já (díky, díky!) a teď už jen napsat to líp (a na to jsem teda sakra zvědavá). Ty další posudky byly pak o poznání lehčí, i když obecně hodnotit takové docela důležité práce v životě někoho jiného, na to si přijdu naprosto nekvalifikovaná (marná snaha upravit brýle) a mám z toho tik tik tik v oku! To, že jsem pak musela jít na obhajoby i těch oponentur, je asi jasné. A že jsem z toho nebyla nadšená taky. První jsem měla hned od rána, bála jsem se, že zaspím a že to nevyžehlí ani moje nová sukně s mašlí, nakonec to ale bylo poměrně v pohodě. Určitě jsem byla super oponentka (no hlavně jsem už pak nikoho nevyhodila, že jo), pořád jsem se na ně smála a pokyvovala hlavou u jejich prezentací, což jistě holky ocenily, protože zbytek komise je v podstatě ignoroval. Mně ten úsměv teda moc přes pusu nešel (sundání brýlí), ale co jsem měla dělat (mžourání), chtěla jsem být povzbudivá a přívětivá (mít už tehdy ty nový brejle, tak u mě neobhájil nikdo!). A že jedna z nich mohla možná dostat áčko a ne mnou prosazované céčko? Copak na tom záleží? Kdepak. Historie se neptá, mně se nikdo neptá, komise už dávno zapomněla. It is finished.

A z jiného soudku – školka se nám rekonstruuje. Neteče teplá voda a v sedm ráno začíná svůj tanec vrtačka. To teda mému tikajícímu oku neprospívá, ne a ne. Venku je vedro a obloha se jen výsměšně celý den tváří, že z ní zaprší, ale k zemi padají jen hovínka holubů a moje brýle. Mám poslední dobou pocit, že bych se sebou zase měla něco udělat. Udělám si kafe, vyměním brejle a přestanu se poslouchat.


Tik tik tik


PS. Kdyby se někdo ptát chtěl, tak to áčko by bylo neoprávněné. Fakt.