slunce svítí

a židle v PC učebně už má tvar mýho zadku
Zase to nějak uteklo, že jo? Já se budu muset naučit psát nějak častěji, protože se mi strašně špatně pak navazuje a o to víc se mi psát nechce. Takže zhruba před měsícem byly Velikonoce a na Velikonoce přiletěla ze Švédska Beáta a vzala s sebou i svého špagetoidního přítele. Přisámbůh, když vznikaly hlášky typu „foukneš na něj a zlomí se v pase“, musel tenhle přítel stát vzorem. Tento potomek slavných Vikingů konstitučně vypadá tak křehce a zlomitelně, že se ani našemu bývalému spolužákovi, jež si získal přezdívku Nízkotučný, nevyrovná, protože ten byl alespoň celkově takovej malej. Švédský přítel je vysoký a tenký. Klidně by mohl dělat takové ty antireklamy na anorexii, ale ne, on trénuje tenis. Divím se, že uzvedne raketu.

A když už tady byli, tak jsme v rodné hroudě šli do hospody. Mimochodem, švédský přítel se šel nejdřív do pizzerie vedle najíst, Beáta mu zaplatila pizzu a jedno pivo a šla s námi, že on se pak přidá. Jenže on strašně dlouho nešel a Beáta se divila, že tak dlouho vydrží na jednom pivu a když se vrátil, vyprávěl, jak seděl, popíjel si své pivíčko a najednou mu servírka přinesla další. Já si další neobjednal, povídá jí. Ne, to vám posílá támhleten pán. V tomhle bodě historky jsem si začala představovat spoustu věcí (velice dospělé, já vím), bohužel to byl „jenom“ týpek, kterého přítel učil ve Švédsku tenis a který je z Brna (má rodná hrouda hrdě se dme ve středních Čechách) – každopádně prý na sebe čuměli jak blázen a vůbec nechápali, jak se takhle mohli setkat v zaplivaný pizzerii v zaplivaným zapadákově o zaplivaných Velikonocích.

Mezitím v zaplivané hospodě vedle jsme si objednávali naše pivo a u vedlejšího stolu seděla partička velice hlučných a velice vyholených, statných a potetovaných, no proč to neříct otevřeně, nácků. Lámali do sebe jedno za druhým, prokládali to panáky, zpívali jakési (jistě velmi národně uvědomělé) písně, místy hajlovali a cosi vykřikovali. Trochu jsem se pak začala bát, co z toho ještě bude a lidé se z hospody postupně vytráceli, ale pak přišel číšník a uklidňoval nás, že prý jeden z nich jen slaví narození syna – ten nejopilejší (přirozeně), který pořád usínal a ti ostatní se ho svými hlasitými projevy jen snažili vždycky vzbudit. Hodný kucí vlastně, že jo.

Když nás z hospody vyhnali, šli jsme ještě s kamarádem jako za starých časů na dětské hřiště a točili se na kolotoči, no byla to nostalgie až hrůza.

Pak jsem z rodné hroudy odjela zase za školou a ten měsíc byl pekelně pracovně nabitý a vyvrcholil týdenním kurzem advanced statistiky, kdy jsem chodila do školy na osmou ráno a vracela čím dál později (měla jsem původně v plánu napsat, jak ve středu jsem se vrátila domů v šest, ve čtvrtek v půl deváté a v pátek jsem se vrátila až v sobotu, nicméně v pátek jsme skončili po páté a než jsme šli do hospody, ještě jsem si odskočila domů se najíst, takže jsem si tu krásnou stoupající křivku pokazila). Bohužel nasazené pracovní tempo bude pokračovat ještě min. dva týdny, protože je pitomý zkouškový a pitomější státnice a pitomý posudky na diplomky a testy a eseje a já je musím opravovat. Ale neměla bych si stěžovat, protože ve srovnání s jinými toho mám relativně málo, takže tak.

Mimochodem, zjistila jsem, že už jsem z používání počítače tak zblblá, že i při vypisování poznámek do normálního sešitu (takzvaně offline), každou chvíli samovolně udělám levou rukou pohyb „ctrl +  s“ (na papíře!), abych si rozdělanou práci průběžně uložila. To je prostě smutné.

A tím dnes skončím.