vyčerpala jsem se

psaním příspěvku, takže na pořádný titulek se už nezmůžu..
Aghatalandem a sousedícími územími se přehnalo tornádo, které s sebou přineslo mnohé. Takže si to shrneme BridgetoJonesovsky, protože jsem byla o víkendu doma (no to se schválně podívejte, kdy to v té televizi dávali – od té doby tohle mám rozepsaný) a koukala na to v bedně, zatímco jsem srkala horký čaj s citronem.

Dnová artritida: 1; revmatoidní artritida: 1; generalizovaná úzkostná porucha osobnosti: 1; rýmička: 1; odmítnuté sekundy slávy na ČT: 4 (možná i 5!); odmítnutá účast v dokumentu kamaráda: 1.

Tak si asi dovedete představit, kolik legrace si poslední dobou s přáteli užíváme. To se kolikrát tak bavíme, až z toho brečíme. Naučila jsem se totiž tak dokonale zrcadlit emoce druhých, že když někdo začne brečet, začnu nabírat taky. No dobře, možná je za tím i něco trochu jiného, co bych nerada ventilovala, ale viditelný výsledek je stejný, takže co bych to dál rozvíjela. Abychom se tu neutopili v slzách a depresi, přehodím výhybku tradičně na akademično. Tedy zatím jsem se ohledně předmětů, cvičení a přednášek naučila pár věcí:

- nehledě na to, že když si doma zkoušíte svou přednášku předříkat a i při vynechávání několika slajdů vám to vyjde na devadesát minut, při reálné přednášce to ze sebe vychrlíte za 40

- když se rozhodnete po 40minutové přednášce navrhnout studentům, že mohou odejít a pokud se tito touto nenadálou událostí zaskočeni nezačnou ihned zvedat, nevyhrožujte jim rádoby vtipně, že vymyslíte hromadnou diskuzi nebo cvičení. Pokud se totiž ani poté nezačnou zvedat, musíte vymyslet hromadnou diskuzi nebo cvičení.

- raději se ostatně celkově vyhněte vtipným komentářům přednášeného tématu. Když už se neudržíte a nějaký ten „vtip“ vytrousíte, nemrkejte nadšením po studentech, kdy se začnou smát. Nezačnou. Ze všech sil se v tom případě snažte nezačít sami křečovitě smát. Na druhou stranu, když se vám to nepodaří a smát se začnete, alespoň se konečně od studentů dočkáte změny nicneříkajícího výrazu v jejich tvářích – kromě vyděšení a mírného opovržení se můžete dočkat i lítosti.

- klidně se před první přednáškou zkrášlujte, jak chcete. Stejně vám vyfoukaný vlasy po cestě zmoknou a přednášku absolvujete s rozmazanýma očima.

- když vysvětlujete fungování programu, který vás ještě předtím krásně poslouchal, během přednášky poslouchat přestane. To je prostě fakt a s tím nic nenaděláte. Reputaci vám může lehce zvýšit někdo, kdo potvrdí, že ještě před deseti minutama to fungovalo, protože jste mu to ukazovali. Je ale otázka, jestli tomu někdo uvěří.

- pokud se v řadách studentů najde rejpal, jste v loji. Nejlepší je identifikovat ho hned ze začátku přednášky a pak jeho dotazy třídit na ty, které souvisí s tím, co zrovna říkáte (neboli ty, na které znáte odpověď) a ty odpovídat rovnou, a pak na takové, které sice souvisí, ale trošku vzdáleně (ano, to jsou ty, na které odpověď neznáte, i kdyby jste se rozkrájeli) a k těm říct něco ve smyslu „já o něčem podobném budu za chvíli ještě mluvit, takže se k téhle otázce ještě dostaneme, případně mi ji připomeňte na konci“ – při troše štěstí ji daný student do konce zapomene. Pokud máte velký strach, že ji udrží a že by přiznání vaší nevědomostí bylo přílišné faux-pas, musíte jeho soustředění rozbít na padrť. Aplikujte cimrmanův úlek oslněním – pokud nemáte paruku, sundejte si alespoň brýle a doufejte, že pohled na usilovně šilhající osobu pro ně bude příliš a budou chtít co nejdříve opustit učebnu.

- když vám nezbude nic jiného než přiznat, že na něco neznáte odpověď, okamžitě ptajícího se studenta zaúkolujte, ať do příště odpověď zjistí sám. Nejlépe předstírejte, že si o tom děláte poznámku na papír. To je naučí!

Musím teda přiznat, že vidět ten učící proces takhle z druhé strany dost změnilo mé názory na přednášky, povinnou účast na nich a vyžadovanou aktivitu studentů. Člověk se jim patlá s prezentací, zapáleně jim přednáší a oni jen sedí, koukají do blba a nejsou schopní ani pokývat hlavou, když se jich ptáte, zda chápou, co jim říkáte. Já tedy nikdy nebyla moc aktivní studentka, do diskuzí jsem se zapojovala málokdy, ale na otázky ano-ne jsem vždycky aspoň tou hlavou kývala nebo kroutila. Až budu mít ten svůj slavný předmět, tohle si s nima teda vyříkám hned na první hodině.

Tak. To by mohlo dnes stačit, ne?