cizino cizino

krásná a vzdálená,
jak je mi těsná ta domácí halena
Věnováno Beátě, jež sbalila svých pár kufrů a odstěhovala se na daleký sever
A protože se odstěhovala, dostala jsem od ní předčasně narozeninový dárek. Mezi jinými i „hemingwayovský" Moleskine zápisník. (Love it!)
A tak jsem si říkala, co do něj začít spisovat, když mě hemingwayovská tradice svazuje a nabádá k velkým dílům a Nobelovým cenám. Přirozeně mě pak napadlo uctít velkého autora tím, že ho napodobím a napíšu nějakou velkou tlustou detailní knihu nejlépe jen o jediném dnu. Už teď s vámi mohu sdílet umělecký záměr v podobě jakési osnovy. To abyste věděli, nač začít šetřit. Stromy nejsou levný.
1. Tak nejdříve bych si představovala krátkou úvodní kapitolku, náčrt osobnosti hlavního hrdiny (nebo snad hrdinky? Bude to autobiografické nebo pouhá fikce? Dozvíte se po krátké pauze!), resp. mě (říkala jsem, že bude jen krátká. Já nikdy nelžu). Skutečně jen krátké představení, předpokládám tak 15-20 stran, než pochopíte, čí den to tedy vlastně prožijete.
2. Neodpovídá to sice standardu posledních měsíců v mém životě, avšak připadá mi trestuhodné, abych daný vyvolený den do půlky prospala a čtenář tak přišel o cenné stránky poutavých popisů, proto den D začne budíčkem v osm třicet. Rázné CRRRRR (upřímně mě budí na mobilu docela něco jiného, ale to víte, umění si žádá jisté ústupky od reality) bude názvem kapitoly, která nahlédne do směsi snů a myšlenek hlavní postavy, pomalu a zdlouhavě se prokouše mohutnou vlnou nechutě vstávat a vyvrcholí svižným odchodem na záchod, aby pružně navázalo první hygienické intermezzo, které vytvoří pěkně klenutý most k další kapitole.
3. Protože je všeobecně uznávaným faktem, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne, zaslouží si dle mého názoru kapitoly rovnou dvě. Vzhledem k tomu, že je moje snídaně obvykle poměrně jednotvárná a skládá se z jediného chodu (a zase tak velké ústupky realita umění dělat nebude, abych si vysnila snídani jinou), budou obě kapitoly protkány retrospektivními pasážemi a úvahami jednak o celkovém vývoji mého sníďaňového jídelníčku, zároveň se v nich ale dozvíme prvotní a snad i nejdůležitější otázku celého díla - co je za den a v kolik hodin nakonec hrdinka skutečně vstala.
4. Protože to nebude zas tak velké překvapení, můžu vám rovnou říct, že jde o čtvrtek a vstala v deset hodin a sedm minut. Kapitola „Po snídani" bude po předchozí napínavé poněkud uklidňujícím čtivem. Milosrdný spisovatel svého čtenáře nechce příliš rozrušovat hned ze začátku knihy, ostatně důležité je napětí s uklidněním neustále střídat, aby ke konci mohlo obojí gradovat a drásat čtenářovy nervy. Hlavní postava knihy se po snídani rozhodne vrátit do postele, tentokráte ale (aha!) s knihou. Tato kapitola proto bude obohacena o výňatky z dané knihy, jakož i o literárně-kritické rozbory nejen tohoto díla; dostaneme se zde tudíž na jakousi meta-úroveň, neboť postava se ve svém výkladu přenese do budoucnosti a objektivně zhodnotí i knihu (tím myslím tu, co se chystám napsat), jež si přečte během deštivých květnových dnů roku 2025. V této, odvážné a lehce sci-fi odbočce se kromě kritického zhodnocení knihy (hlavní hrdinka ji hodnotí jako jedinečnou až geniální ukázku dokonalé práce s jazykem a její filosofické poselství hrdince, jak sama říká, „doslova změnilo pohled na umístění žížal v potravinovém řetězci, zvláště v porovnání s úlohou kladivouše afrického"), ale nepřímo se z narážek na soudobý společenský systém dozvíme také o nezdařeném pokusu malé části obyvatelstva o revoluci, jež měl za následek výrazné změny v trestním zákoníku a hrdinka se v budoucnosti právě strachuje o špičku svého malíčku na levé noze v důsledku pozdního zaplacení účtu za plyn.
5. To, že snídaně je nejdůležitějším jídlem dne, sice může být všeobecně pokládáno za správný názor, já sama ovšem tvrdím, že brát kvůli tomu oběd na lehkou váhu se nemusí vyplatit, a protože bych nerada, aby čtenář ve zbytku knihy četl detailní vyprávění o cestách na záchod a zpět (zdravíme Beátu), rozhodla jsem se obědu věnovat minimálně stejné úsilí jako snídani, počítejme tedy opět se dvěmi kapitolami. I zde se můžeme ovšem dočkat různých rozmilých odboček a hravých retrospektiv, poprvé se ale dozvíme i několik neblahých událostí a slabší a hysterické povahy si v tomto místě poprvé zapláčou.
6. V následující kapitole naberou události rychlý spád, když hlavní hrdinka nejistě zvedne telefon neznámému volajícímu. Po krátké pasáži se strmě narůstajícím napětím se dozvídáme překvapivou novinu měnící celý zbytek hrdinčina dne (!) - je to její dlouholetý kamarád, který si změnil číslo a chce jako obvykle jít večer na pivo.
7. Hrdinka s jeho návrhem okamžitě souhlasí (strany 367-412) a navrací se k předchozí činnosti, pití kávy. V tuto chvíli nás vlna asociací dovede dokonce do Asie na kávový workshop Tamté a Tamtoho, jak jej Tamta autorce převyprávěla u úplně jiného hrnku kávy. Dozvíme se tak mimo jiné o některých přátelích hlavní postavy a čeká nás i další důležité odhalení knihy - proč se hrdinka nikdy nedívá na své náramkové hodinky, když chce vědět, kolik je hodin - což zní zprvu banálně (žádné totiž nemá), ale hraje to velice důležitou, ba zásadní roli ve čtrnácté kapitole.
8. V několika dalších kapitolách se poměrně složitým způsobem za pomoci mnohých metafor a jinotajů dozvíme teosofické pozadí hrdinky, zatímco ona míří na nákup do blízkého obchodu a kupuje čtyři tukové rohlíky a paštiku. Obsah jejího nákupu je pak základem pro objasnění celkového životního směřování postavy a my zde za temného doprovodu Mozartova Requiem (v knize jsou vyznačeny kurzívou místa, kde si kterou skladbu má laskavý čtenář pustit) zděšeně sledujeme, kam se její život ubírá až pochopíme s nevyvratitelnou a mrazivou jistotou, že ona paštika je prošlá.
9. Hrdinka sama se tento fakt dozvídá oproti čtenáři se zpožděním - slabé a hysterické povahy zde patrně hrdinku nahlas a zoufale nabádají, aby paštiku nejedla, rvouce si u toho vlasy, v bláhové naději, že je hrdinka snad uslyší a písmenka se v knize poskládají do méně tragického závěru kapitoly. Ale to je vskutku velmi naivní představa, hrdinka paštiku nakonec stejně sní a - jak se dozvíme na dalších dvaceti stranách - zapije ji mlékem.
10. Čtenář pojednou s překvapením zjistí, že se ani nenadál a hrdinčin den se chýlí k večeru, v němž - jak pozorný čtenář jistě již tuší - se má odehrát vrchol celého díla. V této chvíli autorka čtenáři doporučuje chvilku oddechu. Čtenář by se neměl snažit úporně přemýšlet o možném zakončení knihy a zcela jistě by neměl listovat zbývajícími pěti sty stranami. Autorka jej povzbuzuje ke krátké procházce na čerstvém vzduchu nebo k šálku dobrého čaje, přičemž čtenář může v myšlenkách dlít u oblíbených částí knihy, či dokonce se k nim má dle autorky vrátit a přečíst a prožít je znovu, aby plně využil potenciálu knihy ještě než se dozví závěr, který - jak si je autorka dobře vědoma - svým způsobem znemožňuje opětovné čtení knihy, neboť čtenáři se pak rozuzlení neustále připomíná v drobných narážkách a je tak udržován v neustálém napětí, protože jakkoliv by si to přál sebevíc, konec se nezmění. Toto není žádný Nekonečný příběh, vážení. To je umění!
11. Po oddechové procházce a dalším z řady hygienických intermezz čtenář nalézá hrdinku, kterak nalézá svoji peněženku a snaží se dopočítat správného množství peněz, které dluží kamarádovi za cestu autem. Dozvídáme se socioekonomický status hrdinky, stejně jako jejích přátel; obzvláštní pozornost je věnována otázce nerovnoměrného finančního vztahu mezi lidmi a jejich zvířecími mazlíky, hrdinka se zde zamýšlí, do jaké míry mazlíci za finanční podporu oplácejí emočním nasycením potřeb majitele a uvádí praktické příklady, kdy je tato křehká rovnováha v pořádku a kdy je naopak drasticky narušena. Pomalu se pak s hrdinkou dostáváme až k bodu, kdy očekává zvonek na dveřích a kapitola končí jejím odchodem z bytu.
12. Další tři kapitoly barvitě popisují krajinu v blízkosti bytu a cestu do hospody. Tyto lyrické popisky jsou pohlazením duši (kvetoucí keře a stromy, bzučící včely), ale probudí ve čtenáři i opovržlivý nesouhlas s vandalismem ničícím přírodní krásy (nedbale odhozený nedopalek cigarety vedle odpadkového koše a o kus dále dokonce papírový kapesník).
13. Návštěva hospody a rozprava s dlouholetým přítelem je dějové vyvrcholení díla, v rychlém tempu se zde mění témata i emoce a všech pět kapitol může při nepečlivém čtení svými obraty a rozpory působit až chaotickým dojmem; minimálně do doby, než čtenář pochopí a dokáže na základě nenápadného klíče rozpoznat, které části jsou pouze snovým výjevem některé ze zúčastněných postav a které jsou realitou. Filosofickým vyvrcholením díla je ovšem až kapitola následující, ve které je hrdinka v tichu bytu opět sama a zamyšleně hledí z okna. V pozadí se jako temná linka vynořuje a zanořuje zkažená paštika a kladivouš africký, v popředí se odvíjí hodnocení celého dne a den se tak propojuje s hrdinčinou minulostí i budoucností a my spatříme celek v jeho obnažené kráse, oproštěné od v tuto chvíli již zbytečných odboček a jen letmých náznaků, hrdinka se v této poslední minutě dne dostává na samou podstatu bytí a pojmenovává věci přímo a neskrytě, což na čtenáře působí značně znepokojivým dojmem. Slabším povahám autorka doporučuje tuto kapitolu vůbec nečíst a nahradit ji alternativním koncem, v němž hrdinka po příchodu domů okamžitě usíná a zdá se jí sen o přívětivém skákajícím jednorožci se sedmikráskou v puse.

No, máte se věru, nač těšit. Beátko, ať se na severu dobře daří.