Tak jste se zasednou dočkali příspěvku. Stala se spousta věcí, z nichž si půlku už ani nepamatuju a ta druhá polovina skoro nestojí za zmínku, ale kdybych čekala, až něco za zmínku skutečně stát bude, to bych nikdy nenapsala ani písmeno.
Privát se nám hemží zvířectvem. Bohužel žádnými domácími čtyrnohými mazlíky; během těch dvou necelých měsíců nás v pokoji stihlo navštívit (in order of appearance) mnoho a mnoho pavouků, mravenci, vosy, čmelák, jakýsi pták (mňouk byla sama doma a musela povolat kuchařku ze školky, aby jí ho vyhnala ven), můry a v nedávné době dokonce i stonožka. Dokážu pochopit ledacos, ale co tady uprostřed podlahy hledala stonožka....
Kromě toho se venku po zahradě prohání zajíc. A ano, bydlíme na sídlišti, obklopeny ze všech stran paneláky. Doufám, že o vánocích sem zavítají i nějací sobi.
Také jsem si nakonec tu přihlášku na postgraduál skutečně podala a stihla jsem splácat i projekt. A teď mám dojem, že jsem si na krk uvázala pěknou mašli a jen čekám, kdo za ní první chytne a utáhne a zatáhne (vlastně jsem to, kdo to udělá, zjistila hned druhý den, protože jen podáte prst, už chtějí celou ruku, ať už jsou „oni" kdokoliv a váš prst je jakkoliv nevykrmený). Ještě mě teda musejí přijmout a vzhledem k tomu, že jsem schopná nedostat se ani na obor, na který mě měli vzít bez přijímaček díky prospěchu, je tu jistá možnost, že přijímačky nejsou jen formalitkou, jak horlivě tvrdil můj školitel, když říkal, že by mě nevzali jen kdybych přijímací komisi praštila po hlavě dubovou palicí. Jenže já znám i lidi, co se tam nedostali a protože jsem je viděla, jak na ty přijímačky šli, vím, že s sebou žádný nástroj zkázy nenesli. Takže asi prostě udivíme.
Taky mi Mňouk kladla na srdce, ať nezapomenu napsat o tom, jak statečně bojovala se svými neštovicemi. Díky bohu bojovala doma, a tak jsem nebyla přímým svědkem její statečné nezdolnosti a mám to jen z její tlapy, ale proč by mi lhala, viďte. A ty kousavé a sprosté poznámky o vyvraždění všech dětí, kdo by je bral vážně. Mňouk se koneckonců přihlásila a dostala na pediatrický směr. God help those little bastards. Její slova.
Konečně je ze zahraničních cest po Asii zpátky i Tamta s Tamtím (přezdívky časem), která zavítala na návštěvu, na jejímž konci jsme si u stánku daly hamburger a cheesburger a oběma nám z něj bylo nevalně. Tamta dokonce obsluhujícímu mladíkovi děkovala vietnamsky, asi jí ale neslyšel anebo to nebyl vietnamec. Pak mi vyprávěla dojemné historky o tom, jak jedla nožičky pečené tarantule a koštovala psa. Myslím, že víc podobných historek si vyslechnu až vytřídí svých 6000 fotek a pozve mě na jejich promítání. Možná bych předtím neměla nic jíst.
A to je konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat