this is no joke

this is the song about my life
Počasí se konečně začalo tvářit, že je květen. Plánovala jsem si, jak si budu chodit ven číst a zatím mi to vždycky pokazil déšť, ale dneska to vypadalo jako slunečný den. Svítilo slunce, když jsem odcházela a svítilo i když jsem dorazila zpátky. Jenže po chvilce začalo trochu kapat. Říkám si, dobře, takže na sezení venku s knihou to nebude, ale zabočím na zastávku busu a dojdu si do tesca nakoupit. Autobus mi odjel před nosem, říkám si, dobře, dojdu pěšky na další zastávku, odkud jezdí spojů víc. A samozřejmě po cestě není kam se schovat a spustila se průtrž, že jsem byla během minuty mokrá skrz na skrz. Chvíli jsem pak stála v relativním suchu pod stromem, ale listy na stromě se po chvíli vzdaly, a tak jsem doběhla na zastávku a pobaveně pozorovala stružky vody hrnoucí se po okrajích silnice. Tak fajn, řikám si, ale na nákup už teda nejedu, voda mi čvachtala v botách a tekla po zádech, počkám až se to zklidní a půjdu domů.
Když déšť začal polevovat, řekla jsem si, že déle už čekat nemusím, i vydala jsem se zpátky. No bylo by hezké napsat, že ve chvíli, kdy jsem byla na otevřeném prostranství, to začalo nanovo, ale byla by to bohapustá lež. Naopak, v té chvíli se skrze mraky prodralo slunce a smálo se mi do ksichtu. Než jsem došla na privát, ze vzduchu už zmizely poslední zbytky vůně deště a nebýt kaluží, vypadala bych ve svém mokrém oblečení poněkud nepatřičně.
Takhle jsem vypadala jen zoufale k politování. A protože kolem zrovna nešel nikdo vhodný, musela jsem se politovat sama a uchlácholit se zakoupením zákusku v oblíbené cukrárně, která má - thanks god - otevřeno i v neděli.
Pak jsem si udělala kolumbijskou kávičku, pustila Fanboys a už po chvilce toho filmu si říkala, tohle, tohle je ráj (btw. ten film (o fanoušcích star wars) je dokonalý! Did they name their right hand Leia? I named both my hands Leia! A hraje v něm dokonce i William Shatner!). Jo a taky jsem zatáhla žaluzie, aby se mi to slunce tolik nesmálo. Svině slunce.
Když už jsme u toho (složité jsou cesty asociací), byly jsme s budoucí paní wolowitzovou (to pochopíte časem) podpořit Malý pivo a podívat se, jak pěkně náš univerzitní sbor zpívá. Pro oživení se skoro po každé písničce celý sbor přeskupil (no dobře, tak kvůli akustice, žiši...) a někde za polovinou kolem svých diváků utvořil velký kruh. A jsme v pasti, šeptla jsem paní wolowitzové a sbormistr po mě v tu chvíli hodil okem, tak jsem se zarazila, jestli má až takový sluch nebo je to jen náhoda.
Jeden ze zpěváků mě pak naprosto uchvátil svým démonicky upřeným pohledem. Připomněl mi Forresta Gumpa, když zpíval ve sboru. Víte, jak tam stál, snažil se pohybovat do rytmu, ale hlavou v podstatě nehýbal a měl takový upřený a trochu vytřeštěný pohled. Tenhle týpek měl hlavu trochu na stranu, celou dobu, skloněnou trochu dolů, takže mu stíny udělal efektní temné kruhy pod očima a pohledem fixoval sbormistra. Úplně si ho představuju v černém plášti a s rohama a živost té představy mě trochu zneklidňuje.
Malýmu pivu to ale u zpívání moc slušelo. Tedy alespoň ve chvílích, kdy bylo přes ostatní zpívající vidět. Slyšet jeho tenor přes řev ostatních sice samozřejmě nebylo, ale jistě byl rovněž úžasný.
To mi pro změnu připomíná, jak jsem psala mňoukovi, ať mi koupí rybí prsty. Po chvíli mi přišla sms od Lovkyně perel „hihi, opravdu to mám kupovat já?", tak jsem se rozesmála, co mi to píše a v mžiku odpověděla „hihi, kupuj si co chceš" a teprve za hodinu, když se mňouk vrátila a všechny prsty, co měla u sebe, byly pouze lidské, jsem pochopila. No, všichni občas chybujeme. Mimochodem, začala jsem přemýšlet, že půjdu pokoušet znovu své štěstí s knihou ven; ještěže jsem si řekla, že tohle nejdřív dopíšu, protože - ano, už zase prší. Tady vidíte, jak je důležité míti blog.