a když to napíšeš, tak tě zažaluju!

Takže o opíjení se s čerstvým přírůstkem blogosféry Šedozelenou (tu přezdívku si asi časem upravím na něco jiného) se nikdy nikdo ode mě nic nedozví.

 

Na druhou stranu.. kdo by ji bral s těma jejíma nevinnýma kukadlama vážně. Takže bych vám mohla například ukázat rozmazanou fotku Šedozelené skleničky (když nad tím tak přemýšlím, tu přezdívku nakonec asi nechám tak) od vody, jíž se pokoušela zlikvidovat škytavku (tou vodou, ne tou skleničkou), o což se snažila kromě vody také pomocí cukru a jakéhosi stoje, který děsil okolní lidi především nápadnou podobností s všeobecně známou pózou „jídlo zdrhá".

Pak nám vyprávěla, jak se nebojí nikde po tmě chodit sama, protože jí nikdy nikdo (rozumějte žádnej chlap) neoslovuje. Samosebou jsme vzhledem k vzhledu vyjádřily jisté pochybnosti a jako na zavolanou se na Šedozelenou zadíval týpek a chtěl si přisednout k našemu stolu. Pak se mezi nimi odehrála konverzace, kterou si můžete přečíst tady a kterou jsem já neslyšela, protože byl hluk a já špatně slyším. Vlastně mám dojem, že mi tak unikly některé dost podstatné detaily celého setkání. A ty, co jsem slyšela, si, jak jsem zjistila den poté, radši nepamatuju. Například vím, a slyšela jsem, jak Bahnitá (šedozelená je taková bahnitá, močálovitá barva, ne? Taky mi evokuje barvu kravského trusu, ale to už bych byla snad příliš zlá, koneckonců by nějakou variantu šedozelené mohla připomínat i podvečerní něžně romantická tůň s měsíčkem a hvězdami (tedy zvláště, pokud by se v blízkosti pohybovalo dost krav) nebo třeba taky moje maturitní sukně) vypráví o tom, proč je Šedozelená, ale kdybyste mě zabili, tak vám to neřeknu, protože si to zkrátka nepamatuju (samozřejmě bych si něco vymyslela; dokonce bych možná pod hrozbou smrti měla dost rozumu a nepletla tam žádné krávy).

Ale dosti podlosti a nízké, pranízké jízlivosti. Pojďme na veselejší téma, neboť jsme se tedy konečně absolutně přestěhovaly. S prvním vlnou, nazvanou „Pěšák", nám pomáhala Evka s Čimčarákem, za což jim patří veliký dík, nugátový croissant, bolavé ruce a záda a zábava v podobě vynášení skleněných lahví, jimiž jsme s mňoukem důsledně plnily polici v kuchyni. Mimochodem kuchyni jsme plnily důsledně i dalšími věcmi, takže po našem odstěhování vypadá takřka partizánsky - ať už si pod tím označením představíte cokoliv.

Ve druhé fázi „Tetris" nám pomocnou ruku podal Doktor Mumík Pupík Nejlepší Přítel se svými dokonalými schopnostmi naskládat maximum věcí do minimálního prostoru auta. Stejně jsme teda jeli nadvakrát, protože jsme měly věcí víc než psů (tzn. víc než nula), ale skládal to skutečně nádherně, za což mu patří dík, lízátko a kafe.

Třetí fáze „Prozření" se pak odehrávala na novém privátě při vybalování věcí, vraždění pavouků, kteří se v dlouho nepoužívaném pokoji kapánek přemnožili (mňouk jednou vykřikl tak hrozně, že jsem nadskočila a srdce, moje nebohé srdce, se málem zastavilo), a při marné snaze ty naše nenulové psy uskladnit do omezených skříní (Mumík už tou dobou někde spokojeně dumlal své lízátko).

K těm pavoukům se teda ještě musím vrátit, protože mňouk arachnofobička se samozřejmě k pavoukům odmítá přiblížit. Já sice pavouky taky nijak nemusím a upřímně nechápu, proč je někteří lidé chovají jako domácí mazlíčky a to aniž by jejich terárko bylo vystužené ocelí a víko zatížené mnohými cihlami, ba ještě ke všemu je pouští ven a nechávají po sobě lézt, každopádně ve srovnání s mňoukem jsem arachnofil, takže jejich zabíjení a odklízení mrtvolek zůstalo na mě a za chvíli jsem toho měla už plný zuby, takže zatímco se mňouk málem rozplakal, že je tam strašně moc pavouků, já jsem se málem rozplakala, že všechny ty hnusný pavouky budu muset zabít sama.

Když jsme si konečně uklidily většinu bordelu, sedly jsme si každá na svou postel a mňouk zakňoural, že jsem hrozně daleko a ani mě nevidí (máme pokoj dlouhej jako nádraží) a že na sebe budeme muset strašně řvát. Načež nadšeně vyhrklo, pojďme si ty postele dát k sobě a udělat z nich manželskou! A nejhorší je, že jak je ten pokoj velký a zařízením (které je jinak naprosto dostačující) chudý (takže působí hrozně prázdně, k čemuž přispívá i to, že tu není koberec), tak mi to přišlo jako docela dobrý nápad. Ale nevím, jestli by nám pak někdo věřil, že jsme fakt jen kamarádky.

Každopádně jsme nakonec v půl jedné v noci, kdy už jsme chtěly jít spát, seznaly, že se na těch odlehlých stranách pokoje bojíme, takže jsme ještě jednu postel přece jen přestěhovaly. Pak se začaly ozývat divné zvuky a mňouk, tou dobou již ve fázi „Hypnogen" si dělal legraci, že je to zlé dětské autíčko, které samo jezdí, zatímco mě v duchu naskakovala Paranormal Activity a do klidu jsem měla zatraceně daleko.

Nakonec jsem se tedy také rozhodla pro hypnogenový útlum (který se teda nedostavil), abych pak vylezla z postele, přidřepla na bobek a čekala, až se ten zvuk znovu ozve, abych určila, odkud to jde a co to je, protože mi bylo jasné, že jinak mě budou stíhat zlé sny, pokud vůbec usnu.

Tato relativně zajímavá zápletka má přirozeně to nejbanálnější řešení ever typu „vrahem je zahradník". V našem případě topení. I  po tomto dramatickém rozuzlení jsem spala nevalně, ale první noc v novém je teda za námi. Dobrá nebyla, ale mohlo být ještě hůř. Vždycky může být hůř.

PS: a ano, kapitola "Pod okny nám křičí předškolní děti" právě začala..