i see drunken people

Pořád se mě někdo ptá, co s tou spoustou volného času, co mám, dělám. Popravdě moc nevím, vleče se to a zároveň to utíká, jedna pratchettovka se vlévá do druhé, House nevrle diagnostikuje, pracovní nabídky stagnují, plushenko točí skoky mimo osu, slunce vychází a zapadá a jako obvykle, pivo teče.

Jenže ze systematického koukání na House mi už začíná mírně hrabat. O sebemenší nesrovnalosti v chatrném tělesném fungování přemýšlím jako o možném novém symptomu nějaké zákeřné nemoci. Tak například bych pořád jedla. Ne kvůli chuti, ale prostě proto, že mám pořád hlad. Říkala jsem si, že takové zažívání je jistě znakem zdravého těla i ducha, ale tři svačiny a dvě večeře, na které jsem to dotáhla minulý týden, abych hodinu po poslední večeři  zase strádala hlady, to už mi přišlo nějak moc. Pak mě začala pálit žáha a bolet noha. Ta noha možná zdánlivě souvisí s tím, jak jsem si narazila koleno na ledu, ale bolí mě tak zvláštně zevnitř. A taky zepředu, ale to obě nohy. Úplně cítím, jak se ve mně děje nějaká hrozivá neplecha. A pak mě píchalo na hrudníčku a po cestě vlakem mě bolel krk, ne tak jako u chřipky, kdy vás v krku škrábe a pálí, jen vytrvale bolel. Prostě si myslím, že bych se na House měla přestat dívat, než se ze mě stane hypochondr charakteru té-co-nemňouká.

Když už jsme u ní, pak musím zmínit začátek semestru, což znamená její trvalejší přítomnost tady. Bydlení s její hodnou verzí není tak zábavné jako bývalo, ačkoliv jsou i momenty, kdy vás uprostřed vašeho před-spánkového filosofování o podstatě univerza (rozuměj pomluv) přeruší sdělením, že je na hypnogenu, který už začal zabírat, což pokračuje absurdním výkladem omračující informace, že jste modrá želva, to je ovšem dobře, protože želvy mají přece skvělou paměť a ta modrá barva je úplně v pořádku, protože tím jste výjimečná. Z vaší plyšové krávy se rázem stane kněžka modlící se k slunečnímu úsvitu - lampičce nad postelí, načež mňouk vstane a za neurčité melodie s radostným popěvkem hopsa hopsily začne křepčit po pokoji, vlnit rukama a točit se, přičemž povlává vaším tričkem jako toreador muletou a pak plynule přejde do bzučení. To když předvádí včelku máju.

No alespoň tentokrát neviděla malé vznášející se zdravotní sestřičky a nemrká na ni z plakátu Sweeney Todd, ačkoliv s Dylanem, naším vojákem federace, si s gustem popovídala i nyní a zakončila to slovy ty seš dobrej kluk, dylane. A taky Mňága na ni z plakátu mávala a povzbuzovala ji v její taneční produkci. Bohužel i přes takový vliv hypnogenu si pořád dávala pozor, kdykoliv jsem se dotkla mobilu, a tak je její show uložena jen v mojí paměti, kde ovšem vytrvá než bude překryta nějakou ještě absurdnější performance.

To vlastně skoro hrozilo hned o víkendu v zapadákově, kdy jsem dostala jedinečnou a neopakovatelnou nabídku Malého slůněte, která se neodmítá - totiž vyrazit s ní na zapadákovskou diskotéku spolu s několika erasmáky. Zapadákov je sice zapadákov se vším, co k tomu slovu patří (to znamená především vyprázdněným městem po setmění, hnusnými náměstními a typickou zavíračkou hospod v deset hodin), nicméně kromě toho všeho a velkých betonových ploch máme také univerzitu a univerzita láká do našich krajin naivní zahraniční studenty, kteří se nejednou kochat kulturou ani architekturou (obojí jsou v zapadákově pojmy takřka neznámé), ale jedou sem popíjet za ceny, které jsou ve srovnání s jejich rodnými lány velice user friendly.

A tak jsem si řekla, že nakonec proč ne. Už jsem v životě udělala větší nesmysly. Nejsem si sice jistá, jestli jsem po některém z nich měla kocovinu dva dny, ale to je jen jako bzučení mouchy u ucha, prostě irelevantní.

On je vlastně irelevantní celý ten večer, hlavně pro mě, vzhledem k tomu, že jsem ze zapadákova hezky rychle zase odjela a nemusím proto hrát dál etudu na téma malé slůně je moje mladší sestra, které je teprve osmnáct let, ačkoliv na to vůbec nevypadá (a je čtvrtým rokem na vysoký poté, co tři roky pracovala, ale kdo by se s tím počítal), kterou finští (a notně opilí) studenti zbaštili i s navijákem, stejně jako ti další týpci, kteří si k nám přisedli v pět ráno. Těm jsem ale tuhle storku musela rozšířit o fakt, že jsme samozřejmě sestry nevlastní, protože si bystře všimli, že si nejsme vůbec podobné.

Nejvíc na ně zřejmě zapůsobilo, když jsem se jich ptala „hele, kdyby ti kdokoliv řekl, že jí je 18, věřil bys tomu? No věřil bys tomu? Nikdy, viď? To je prostě neuvěřitelný!", což všichni odsouhlasili, protože by tomu samozřejmě nikdy nikdo neuvěřil, teda až na ně, kteří v tu chvíli jen nevěřícně kroutili hlavami, že je něco takovýho možný a že je to vážně cool. Alkohol je prostě mocný.

Uprostřed večera se nade mnou najednou sklonila nějaká holka a začala mi říkat, ty jsi asi poslední, koho bych tu čekala, což jsem jí odsouhlasila ještě než mi došlo, že je to moje bývalá spolužačka. Já bych se ostatně taky divila narazit tam na sebe. Ale nebojte, když už jsem se konečně opila dostatečně, že jsem byla ochotná vůbec připustit možnost jít si zajuchat na parket, hodina postoupila natolik, že hráli už jen samé ploužáky. Slůně sice zatoužila jít se zavlnit do rytmu My heart will go on, naštěstí to nutkání nakonec nějak přepila. Bohužel mám pocit, že místy jsme zpívali (hity z devadesátek vrhaly přítomné zpět do bezstarostných časů puberty a já nebyla výjimkou), ale předpokládám, že v tom všeobecném hluku to nějak zapadlo.

A když jsem došla domů, venku svítalo. Vpravdě jedinečný a neopakovatelný (aspoň doufám) zážitek.