revenge

is a dish best served cold

Takže žít jsem se zatím nenaučila a nezaměstnaná jsem pořád a dokonale. Naučila jsem se ale pár jiných důležitých věcí - jako že bezinkový pivo je vážně odporný, zatímco citrusově laděný hoegaarden je věc výborná, avšak záludná.

To mi teda připomíná, že záludný je obecně všechen alkohol, jak se naučil v té slavné pomagisterské dvanáctihodinové hospodě Lolek, který se na sklonku večera zahleděl na Lotosový květ, jeho spolužačku šest a půl roku a dva roky spolubydlící, ukázal na ní opileckým prstem a položil ji zásadní otázku: „ty! Jak se jmenuješ?!"

To mě přimělo si vůbec na tuhle hospodu pokusit vzpomenout nějak víc, ale u momentu, kdy jsem prohlásila „já vůbec nejsem opilá a vidím úplně dobře" a abych to posmívající se přítelkyni Lovkyně perel dokázala, ukázala jsem svým opileckým prstem na ní a Lovkyni a řekla „hele, tady sedíte dvě, ty máš brejle a ty ne" a samozřejmě to bylo obráceně, což je bůhvíproč o mém dokonale jasném uvažování nepřesvědčilo, jsem radši přestala.

Během večera se kolem nás míhali různí lidé různě opilí i střízliví, kteří nám sloužili jako záložní hard disk, takže Lotosový květ mi pak druhý den napsala, že jí spolubydlící tvrdí, že jsme spolu měly vymyšlené nějaké divoké plány a jestli o tom něco nevím, protože ona si pamatuje akorát, že všechny zvala na další den k ní na halušky (a to, že si tuhle část pamatuje, brala jako znamení, že nás teda fakt má pozvat). O našich plánech jsem měla jen nejasné tušení, že zahrnovaly čaj s rumem a sníh, ale venku byla ten den ta největší zima a ačkoliv mi kocovina za dopoledne zmizela, naskočil místo ní první záchvěv chřipky, takže jsem Lotosovému květu akorát navrhla, že se můžeme sejít, hodit po sobě pro formu sněhovou koulí a „divoké plány" tím odškrtnout, naštěstí po obědě Lotos usla jako špalek, takže jsem zbytek dne mohla strávit střídavým sledovaným Earla a spaním, což bylo krásné.

A nedávno jsem zašla na pár piv s vometákem. Mně je celkem jedno, jestli si pamatujete, koho jsem tak v jednom exspotu nazývala, každopádně jsem s ním byla v hospodě, což bylo super, protože vometák (jemuž budu muset vymyslet nějakou úctihodnější přezdívku) za mě zaplatil útratu. Taky mi mezi řečí prořekl (no to asi není správné sloveso, protože „prořekl" implikuje jakési nechtěné prozrazení, nicméně u vometáka nešlo o nic nechtěného, prostě to sprostě vysmátý prásknul), že jisté ozubené stvoření se momentálně nachází na Zélandu a na živobytí si vydělává prací ve skladu, kde balí dámské kalhotky. Protože tenhle hlodavec zhruba před rokem pobláznil moje hormony natolik, že jsem byla ochotná obléct se skoro žensky a hihňat se jeho vtipům, což bylo nakonec stejně k ničemu, neboť mě bohapustě odmítl, tahle informace mě pobavila natolik, že jsem se už v té hospodě po zbytek večera naprosto chechtala a stejně tak (ba víc) i po cestě zpátky na byt a chechtám se tomu vlastně neustále.

Taky jsem chvíli zahořela touhou si nějak objednat kalhotky uskladněné tam, kde pracuje, protože ta představa je takřka neúnosně vtipná, ale asi ji budu držet pouze na hypotetické rovině.

A vometák se bude konečně v létě ženit. Jsem zvaná, takže musím zhubnout a najít si práci, abych jim mohla koupit nějaký vypečený svatební dar a být u toho krásná. Bohužel jsem mu hned nadšeně řekla, že mu koupím plakát yody, načež se mi vometák vysmál, že to už tu bylo, protože yodu už dostal. Od hlodavce. Grrrrrr.

No co se dá dělat, mám na vymýšlení nejlepšího svatebního daru ještě spoustu času. Vsadím se, že kostým Hana Sola a princezny Leiy jim ještě nikdo nedal.