you scratch my back..

and my back won't itch

Tak jsem konečně tu svoji školu slavnostně zakončila dvanáctihodinovým pobytem v hospodě a teď se musím naučit už jen poslední věc. Žít. Což je bohužel ta nejtěžší část a nikdo vám nikdy neřekne, kdy už toho umíte dost, abyste si mohli vystavit vlastní diplom.

No ale na filozofování bude ještě během žití času dost, takže radši zpátky někam na začátek. Poté, co jsem se rozhodla někdy na přelomu října a prosince (jo, já vím, že tam chybí měsíc, ale nechybí, prostě jsem měsíce tou dobou nějak neměla čas vnímat), že až tu zpropadenou diplomku napíšu, bezostyšně ji ozdobným písmem věnuju sama sobě, chytlo mě chvilkové nadšení a stáhla jsem si pár fakt pěkných fontů, kterými jsem si do prázdného wordu zkoušela psát „Amátě" a pak „Pro Amátu", protože tyhle fonty mívají problémy s ě. Jenže pak jsem si na přelomu třetího a druhého dne do odevzdání, kdy jsem zjistila, že se mi potvrdila celá neuvěřitelná půlka jedné hypotézy (ze sedmi) a zbytek vyšel tak okázale nesignifikantní, že jsem se z toho rozbrečela, řekla, že věnovat si tenhle blábol by bylo jako podřezat si po sebou shnilou větev a radši jsem teda nikomu nevěnovala nic, ale děkovala všem kolem. Za trest.

Nakonec - jak už to tak bývá - jsem ale svými hlubokými myšlenkami na téma „to, že se nic nepotvrdilo, je ve skutečnosti strašně super a naprosto v pořádku" uchvátila komisi a vedoucího tak, že se mě teď snaží přesvědčit, abych rozšířila vzorek, abychom ten převratný výzkum mohli publikovat, což jsem mu ve slabé chvilce po obhajobě slíbila, ale nemám do toho nejmenší chuť, protože v odborných časopisech se obvykle věnování nevyskytují a bez věnování už nikdy nic napsat nehodlám (btw. tento spot věnuji Amátě).

Abych nezapomněla, před obhajobou jsme byly s Lovkyní perel na pivu. To bylo fajn, protože jsem tím přehlušila stres a taky se mi pak krásně usínalo. Po obhajobách jsme taky byly na pivu, což bylo taky fajn, protože jsem se beztak ten den už nehodlala moc učit. Když už jsme u toho učení, oproti bakalářským státnicím to letos byla dost slabota. Za prvé se po těch proflákaných letech už učit ani neumím, za druhé jsem veškerou motivaci spotřebovala na diplomku, takže se mi zoufale nechtělo a za třetí ty otázky byly tak debilní, že jen z přečtení jejich znění mě jímaly průjmy. Za vydatné pomoci My name is Earl, Big bang theory a v posledních dnech troufalého popíjení Magistra od té, co vůbec nemňouká, jsem ten čas do státnic ale nějak přežila a pak už teda jen dojet tam včas a pak se hukáže.

Hukázala se ale hlavně sněhová kalamita a díky ní zpoždění tramvají. Takže jsem se místo stresování ze státnic stresovala, že na ně pro sichr vůbec nedojedu. Státnicoví bohové při mně ale stáli, takže jsem stihla i kus přípravného času na ty skoro nejstupidnější otázky, co jsem si mohla vytáhnout, za které jsem ovšem zpětně strašně vděčná, protože to všechno dopadlo jako dobře namířená facka, zkrátka výborně.

Úplně zpětně vlastně jako největší problém hodnotím to, že jsem si před obhajobami nestihla koupit nový kalhoty a musela mít ty starý, který jsem ovšem naposled měla před třema rokama a teď mi byly tak malé, že jsem si kolem pasu musela děsně fikaně uvázat svetr, aby to nebylo vidět a celou obhajobu jsem si pak v duchu připravovala vtipnou reakci na zvuk trhající se látky, až si budu sedat.

No dobře, zase taková dávačka to nebyla. Vlastně to byla dost dřina i přes všechny ty seriály a alkohol (tenhle semestr jsem přišla na zásadní poznatek - na pití o samotě není vůbec nic špatného! Naopak je to velice adaptivní mechanismus zvládání stresu!). Tak jsem pak volala tátovi, aby mi jako začal uctivě vykat, protože jsem konečně ta magistrAAA, ten ale reagoval jen otázkou „a už máš práci?" a asi mě teda místo „magistro" bude oslovovat „nezaměstnaná", protože přesně to jsem taky.

Ta, co nemňouká, se mě pak ptala, a co dostaneš za státnice doma? Ušklíbla jsem se a řekla, že nic, že na dárky za vzdělání se u nás doma nehraje, ale musím přiznat, že v duchu jsem si říkala, že aspoň něco by přece kápnout mohlo.. třeba hodinky nemám už tři roky nebo kupříkladu nějaká ta diamanty prokládaná koruna, něco decentního prostě, chápete.. Přijela jsem ale domů, kde mě nadšeně vítala jen naprosto uschlá palma a lednice obsahující půlku citronu a máslo. Když dojel velký bratr a řekl, že druhej den nás vezme na slavnostní oběd, říkala jsem si fajn fajn, karta se obrací, táta ale druhý den řekl, že nikam nejde, protože se mu nechce chodit do kopce. Takže jsem si šla na ten slavnostní oběd umýt vlasy a prosolila trochu vanu, protože tátovi s klidem v duši odpustím, že mi nechce jet na promoci, protože by strávil čtyři hodiny v autě, aby mi potřásl rukou a jel zase čtyři hodiny zpátky a to docela chápu, ale aby kurva nešel ani na blbej oběd do pizzerie, co je vzdálená čtvrt hodiny pěšky, to mě teda dostalo. A i když i to chápu, protože vím, že je ta cesta tam do kopce a že se do kopce tátovi chodí hůř, stejně mi to nezabrání v tom, aby mi celý jeho přístup nepřišel pekelně líto a taky dost nefér. Nějak mi prostě opilecký potřesení ruky a „tak teda gratuluju" jako projev otcovského uznání nestačí. A už teď se vážně těším na to, jak budou před promocema všichni spolužáci kroutit očima, kdo všechno se jim tam sjede a že po nich pořád příbuzný chtěj nějaký vyjádření o tom, co si za ten svůj titul přejou a pak se budou zavalení kytkama tvářit, jak to mají děsně na háku.

O kytky nestojím - aby nedošlo k mýlce (osobně doufám, že moje promoční rodina, zastoupená dost pravděpodobně jen mňoukem, mi místo kytky nadělí spíš dalšího magistra, se kterým e pak láskyplně vyfotím a jsem ochotná ho předem sama koupit). Ani teda jinak nevím, o co stojím nebo jsem stála. Možná by mi pro začátek stačilo, abych si dort ke státnicím nemusela péct sama. Nebo spíš aby mi táta nevyčítal při vybalování nakoupených potřebných ingrediencí, které jsem mu předem napsala v smsce, že se do něj dávají čtyři (!) čokolády. Pak ať se někdo zkusí divit, že se po škole nevracím do tepla domova.

Ale abych nekončila takhle zatrpkle, tak na závěr jeden vtip roku. Ta, co nemňouká, se rozhodla, že prej nebude zlá (to je celé). Aniž bych chtěla její předsevzetí jakkoliv snižovat... kdo si chce vsadit, že jí to nevydrží ani měsíc? No dobře, taky nebudu zlá, jen se bojím, že s ní už nebude ani zdaleka taková sranda jako bývala, protože obsah jejího „být zlá" je podle všeho značně široký a zahrnuje i utahování si z jiných lidí. Proto taky pořád nebloguje a radši celé dny při předstírání učení kouká na televizi. Pusťte se do ní, ať neblázní. Co mě jinak na tom nastávajícím žití čeká dobrýho?

A vlastně mi přijde taky vtipný, že jedni lidi nás kvůli blogům vyhazují z bytu a jiní si nás z téhož důvodu přejí k sobě nastěhovat. Ale to už je nadstandardní vtip, soustřeďte se na ten předtím. Ave Mgr.!