už se bavím jen

se svojí stolní lampou

Když mi bylo –náct, na konec světa jsem se upřímně těšila. Život mi připadal celkem nudný, vedoucí do záhuby tak jako tak, nač to uměle prodlužovat, že jo. Kdyby býval konec světa přišel, byla bych si zoufala. Kolem se teď děje tolik příběhů, kterým by chyběly konce. Tím nemyslím jen Píseň ohně a ledu (ta se konce beztak nedočká, Martin to prostě nemůže stihnout než umře!), ale jiné živé příběhy. Příběh Fazolky Brněnské, příběh Krevetky Pražské. Příběh Tamtěch. Příběh Velkého bratra. Můj příběh.

Některé jsou blíž konci než začátku. Příběh severský. Příběh školky. Příběh Velkého otce. Některé bych ráda změnila, ale nemůžu. Příběh odcházejícího kotěte. U některých se mi jen těžko odhaduje, ve kterém jsou stadiu – jestli jsou stále ještě v rozjíždějícím se začátku anebo už pomalu zpomalují a klesají. Jestli jsou to tragédie nebo komedie. Jestli mají pointu.

Na druhou stranu příběh stockholmský aneb článek Č z města S už svůj konec má. Končil kdesi nad mraky a dopadl lehce a suverénně na přistávací plochu. Voněl lesem a třásl se zimou. I přes rýmu byl les kousek od Beátina obydlí na vůně tak intenzivní, že jsem snad nic podobného nikdy nezažila. Zemitý, podzimní, barevný a každý strom voněl jinak. Těžko se to popisuje.

Jakkoliv je Stockholm pěkné město, se všemi těmi zálivy, barevnými domy, loděmi a sochami, jen na jednom místě se mi líbilo tak jako v tom lese. Na jednom z ostrovů poblíž Stockholmu. Vonělo tam moře, bylo tam ticho a vítr si hrál s podzimní travou a sytě žlutými listy stromů. Byl to úplný balzám na nervy. Nedovedu si tam představit každodenní život, ale dovedu si tam představit hodiny a hodiny strávené dýcháním a zíráním na vlny na hladině.

Pokud se odpoutám od téhle lyrické linie, nesmím zapomenout na čerstvé ryby, Beátin bezchybný servis a rozkládací gauč tak strašně měkký, že mě každý večer objal ze tří stran a skoro pohltil, ale namísto bolesti zad, které jsem se obávala, se dostavily vzpomínky na starou postel u babičky a její péřové duchny.

Beáta musela stejnými ulicemi Stockholmu vodit už bezpočet svých návštěv a vyprávět jim stále dokola totéž a přece to pro mě a Malé slůně udělala znova a vypadala u toho spokojeně. Lítaly jsme s ní městem tak rychle, že obchod s čajem bych nenašla ani kdybych se usnažila, ale viděly jsme toho spoustu a ještě víc. Dle moudrých rad jsme postupovaly i při samostatných výletech a ani jednou jsme se neztratily, byť hledáním veřejných záchodků na Vaxholmu jsme strávily snad dvě hodiny, protože rafinované ukazatele se točily v kruhu a záchodky zaslíbené byly pečlivě schované uvnitř jedné z budov.

V muzeu Vasa, postaveném kolem pýchy královského námořnictva, která se roku 1628 potopila pár minut poté, co byla slavnostně spuštěna na vodu (a já se dodnes chechtám při té představě), se nám tuze líbilo. Když jsme později našly na mapě, že jen kousek odtamtud se nachází taky muzeum tvrdého alkoholu, a haštěřivě jsme si dobíraly Beátu, že tam nás neposlala, ačkoliv by to jistě bylo zajímavější než nějaká potopená loď, dělaly jsme si jen legraci. Ostatně s Malým slůnětem jsme absolvovaly prohlídku muzeem cukru a lihovarnictví, takže v tomto oboru již máme kvótu splněnou.

Zkřehlé pobytem v chladném „venku“ a unavené celodenním cupitáním jsme vždy kolem páté dorazily zpět na základnu, dostaly čaj a kávičku, Beáta uvařila skvělou večeři a v deset večer už způsobně zachumlané chystaly jsme se k spánku. Byl to takový krátký poznávací zájezd plný slušného chování a jen minimálního množství vína. Na celnici v Arlandě mi musely batůžek projet skenerem dvakrát, neboť se jim nelíbila namodralá hmota uložená bezpečně na dně. Kilo sýrů a balík čokolády nakonec prošel bezpečně nejenom celnicí, ale i trávicím systémem mým a mých blízkých. Teď mi zbývá už jen ten čaj. A zase mi začíná rýma. Chtělo by to jet se někam nadýchat zdravého vzduchu.