Hotovo.
Je to dobrý.
A teď zpět k normálním příspěvkům. Byla jsem ve Vídni.
Jela jsem vlakem. Pár dnů předtím mi Dlouhovlasá doporučila film Before
Sunrise, to proto, že se tam hlavní hrdinové setkají ve vlaku do Vídně a
pak…jsou ve Vídni no. Jakkoliv věřím, že ten film by se spoustě lidí líbil, mě
docela nudil a hlavní hrdinka mě vyloženě štvala. Navíc vlakem jezdím
pravidelně a nikoho zajímavýho jsem tam nikdy nepotkala.
A tak jsem neměla žádná očekávání, že vlak do Vídně bude
jiný. Někde za Břeclaví ale někdo zaťukal na dveře kupé, které jsem sdílela
s další, cizí slečnou. Byli tři. Byli z Norska.
Odhaduju, že jim průměrně mohlo být čtrnáct let. Dostali za
úkol naučit se nějaké věty v němčině nebo češtině a zeptali se slečny,
jestli by je tedy něco nenaučila. Uchechtla jsem se a přemýšlela jsem, jakou
zákeřnost bych je naučila já. Nebylo to hezké. Slečna se na ně usmála a povídá
„tak co třeba jak se máš“. A já se
zastyděla. Co jsem to za potvoru, že jsem ty mladé nevinné studenty chtěla učit
jakési sprostoty namísto něčeho normálního? Amáto, Amáto, něco se sebou dělej,
říkala jsem si a myslela to upřímně.
A tak když mě při ranní procházce jedním z vídeňských
parků německy oslovili dva mladíci, usmála jsem se na ně mile, požádala je o
angličtinu a neposlala nevrle a česky do háje a to přesto, že na mě mířili
kamerou (true story). Na rozdíl od všech ostatních lidí, kteří mě toho dne
německy oslovili (a že jich bylo překvapivě hodně! Tedy aspoň do doby, než jsem
to už nevydržela a nápadně před sebou držela foťák, aby bylo jasné, že já jsem
kurňa taky turistka a ne rodák s kapsami plnými místních znalostí) a které
jsem stejně zdvořile žádala o angličtinu, tihle do ní plynule přešli a usmáli
se zpět (ti ostatní se sice smáli taky, ale jen bezmocně krčili rameny, že
angličtinu zase nechtějí oni a prchali rychle pryč). Mladíci mi vysvětlili, že
mají jakýsi školní projekt a že se mě jen zeptají na dvě otázky a pak můžu jít.
Ok, no problem, smiley face.
Ukázali mi černobílou fotku nějakého mladíka a prý, víte,
kdo tenhle mladý herec je? Nemám nejmenší tušení. Ukázali mi druhou, staršího
pána, a víte, kdo je tohle? Ech. Ne. Říkala jsem si, jak dlouho tohle asi potrvá.
A tipnete si, co by tak tenhle člověk mohl dělat? Šmarjá, mohl by být doktor
nebo politik, chechtala jsem se. Tak to je všechno, děkujeme.
Pak jsem strávila celkem pěkný den procházkou po Vídni,
vychutnávání vídeňské kávy a sachru a když jsem večer usedala do vlaku zpět,
byla jsem utahaná k smrti, ale spokojená, a to především když se mi
povedlo najít prázdné kupé. Uhnízdila jsem se, pustila mp3 a ukolébávala jsem
se pomalu do temných vod nicnedělání. Zatažené závěsy a ztlumené světlo se ale
ukázalo nebýt dostatečnou překážkou pro trojici týpků, kteří si ke mně
bezostyšně přisedli v Břeclavi a začali se spolu bavit rusky.
Bystře jsem usoudila, že jsou Rusové a že se s nimi
nechci bavit. Upřeně jsem zírala z okénka, kde sice nebylo nic vidět, ale podivných
setkání jsem ten den měla už dost. Ne tak oni. Když protisedící týpek vytáhl
čokoládové bonbony a dostatečně dlouho mi s jedním mával před obličejem,
vytáhla jsem ze sebe další úsměv, zdvořile sundala mp3 a na oplátku mu vnutila
Mozartovu kouli. A pak jsem se s nimi teda dala do řeči. A po jejich
odpovědi na moji otázku, co dělají ve vlaku z Rakouska do Německa - že jsou
to ruští filmaři a v ČR natáčejí Tři mušketýry (to znáte, slečno? To napsal nějakej Dumas), jsem přestala vypnutí
mp3 litovat. Ruští tři mušketýři?! Kristusmaríja! Parta správných bohatýrů,
Atosov, Porthosov a Aramisovič, prohánějící se na svých bujných ořích kolem zdí
Karlštejna? To zní ještě hůř než Pagan Queen a ta zní tak strašně, že jsem
ještě neměla odvahu se na ni podívat! Jak jsem vyzvěděla dále, naštěstí se
jedná jen o film pro ruskou televizi. Prý by měl být hotový v lednu.
Kdybyste na něj někdy narazili, dejte mi určitě vědět.
Ruští filmaři byli galantní a pomohli mi z vlaku (ne že
bych pomoc potřebovala, ale i tak to bylo milé) a i když to byla vlastně hezká,
jakkoliv bizarní, tečka za vídeňským víkendem, byla jsem nadmíru šťastná, když
jsem dorazila na prázdný privát, dala si sprchu a aniž bych se musela na někoho
dalšího usmívat a dolovat ze sebe anglické fráze, šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat