slova jsou jak vítr

nedají se přenášet!

Vracím se ke kořenům na mnohých úrovních. Místy dokonce ne jen ke svým, ale k archetypálním. Bohužel ale spíš k mužskému archetypu, to asi pochopíte za chvíli. Nebo hned, abyste nemuseli dlouze hledat.

Tak tedy začneme středami. Páni, středy tedy nemám ráda, zvláště tenhle smutný semestr, kdy mě tíží učitelský úvazek (no jak ráda bych ho ale měla i další dva semestry, kdy – jak vím od minulého týdne – nebudu mít co do peněženky vrazit). No ale tyhle středy jsou vážně náročné, protože celý semestr je náročný a tak vůbec, prostě celou středu (a víceméně i úterý a pondělí a neděli předtím) trávím v neustálém pracovním procesu příprav přednášek (a do toho dělám další milion jiných pracovních věcí, páč bohužel nejsu jen úča, že), aby tento proces vyvrcholil slavně v blíže neurčený den (zmínila jsem už, že nesnáším konkrétně středy?) večerní přednáškou.

Popravdě samotné přednášky jsou překvapivě fajn. Evidentně je kdesi ve mně ještě pořád docela velký kus té holky, co si jako malá přála stát se učitelkou (don’t you dare judge me!), takže si tu pozici moci a „experta“ docela užívám. No a taky jsem večer už tak utahaná, že je mi úplně jedno, když se před studenty čtyřikrát snažím vyslovit nějaké odborné slovo a pak to radši vzdám, protože to nejde, z čehož bych asi jinak zrudla až bůhvíkam a možná i utekla strčit hlavu do nejbližšího pískoviště.

Každopádně po přednášce jsem mrtvá ještě víc, ale k tomu většinou ještě překvapivě spokojená s průběhem přednášky (jj, únava dělá divy) a…. velice žíznivá. Ale ne na hospodu, každou středu se těším na to, jak se po cestě na privát po přednášce stavím v albertu, koupím plechovku až tři pivíčka, spokojeně si doma dřepnu na prdel, sundám podprsenku a užiju si klidnej večer s nohama nahoře, pivem v ruce a seriálem na pc (no jestli teď nevidíte obraz nevrlého manžela, co přijde domů utahanej z práce, zapne fotbal, povolí pásek, vystaví nohy ve smradlavejch fuseklích na stůl a otevře si lahev, tak tu narážku na mužskej archetyp ze začátku nepochopíte). Stejně tak jsem se těšila dneska. Možná (Fabienne odpusť) dnes i trochu víc, protože Fabienne je v rodné hroudě, a já se proto vracela na privát s vizí nejen seriálu, nohou na stole, piva a nějakého hnusu nezdravého (mňam) k večeři, ale i spokojeně vyvaleného břicha a tak krásně debilního výrazu spokojenosti/únavy na tváři, který si za přítomnosti kohokoliv jiného nedovolím, protože by mohl vést k telefonátu doktoru Chocholouškovi.

Jaké zlé překvapení ale čekalo na mě na privátě?! Spolubydlící pár si tu pořádá nějakou sešlost! A kdyby nějakou normální, ale samé sotva z puberty vylezlé hihňající se holky! Kdybych chtěla poslouchat něco podobnýho, tak ani nevím, kam bych šla - tak strašný to je! No to mi teda moji představu klidného večera dost narušilo, protože žádný seriál/film si takhle neužiju.

Rozhodla jsem se tedy pro klasický copingový mechanismus (víte vy vlastně co to je takový „coping“? chcete se vzdělat? Tak si to vygooglete! Já mám dneska vzdělávání po krk!) – tj. pro alkohol. Jenže jsem si koupila jen jedno pivo, protože jsem nečekala komplikace, i chtěla jsem hrábnout po starých dobrých zásobách v ledničce, kde sedí dvě napůl vypité lahve vermutu. Sedí tam už dlouho, protože jsem se ho kdysi přepila a pak ho nemusela ani vidět, ale říkala jsem si, že aspoň uvolním nějaké to místo v ledničce (takhle já se obětuji, aby ostatní měli místo!)….a jaké druhé ohavné překvapení tam na mě čeká?

Popravdě je to tak děsivé, že vám dám obrňovaní čas.

Mí spolubydlící ve snaze ukořistit místo v ledničce….oh, god!!!....slili mé dvě naprosto a dokonale různé značky vermutu do jedné lahve!!!! WTF??!!! Kdo TOHLE dělá?! Míchám jim já snad jejich vodky???? Splácávám jim dohromady taveňáky??? Jak se vůbec něčeho takového můžou opovážit?! Kde je elementární úcta k alkoholickým nápojům?? (a cizímu majetku, když už jsme u toho, ale to je tu druhotné…) Mám sto chutí jít a tu lahev jim omlátit o jejich o deset let mladší hlavy!!!

No dobře, to přeháním. Pachatelům je míň jen o sedm let, aspoň si myslím, že to neudělal pár, ale ti dva kluci. Anyway, shořej v pekle! Taková neslýchanost, ba drzost! (očekávám mohutnou podporu v komentářích! Pokud se nedostaví, napíšu si ji tam pod různými rafinovanými přezdívkami sama!)

Ale pak jsem si řekla, že zůstanu pozitivní. Nejdříve jsem našla celé dva plusy na té párty, co pořádá pár. Za prvé – až budeme chtít pořádat party s Fabienne, také se nikoho nebudeme ptát a prostě to uděláme. Nejlépe v půlce týdne. A za druhé – upřímně doufám, že návštěvy návštěv na záchodě budou mít za následek brzký konec toho šmirglpapírtescotoaleťáku, co některý z nových spolubydlících koupil. No jestli tohle není pozitivum, pak už nevím, co ano…

Pak jsem se ale pokusila zamyslet nad pozitivy toho vermutu. Nic. Tak jsem ho půlku vypila a zamyslela se znovu. A pořád nic. Tohle se prostě nedělá. K tomu se nedá víc říct slovy, to by dokázaly vyjádřit jedině pěsti (jenže ne moje, že jo. Znám svý limity).  To je prostě nepopsatelné. Jak jen mohli….