we could've been anything

that we wanted to be
with all the talent we had
Nejdřív jsem chtěla do nadpisu a perexu použít Už mě strejc neplácá po ramenou, zítra mě nikam na oběd nepozvou a ženský žádný mi nepíšou a od toho se děsně vtipně odpíchnout směrem k už mě studenti zdraví na chodbách, už mě zvou do drahých vináren (ne ti studenti, to kolegové) a když mi ženský píšou, tak mi vykají a přejí příjemný víkend, ale pak jsem si řekla, že to je zase jen to akademikování a nedělejme z toho vědu (já vás varovala, že to budu používat často) a napíšu o něčem úplně jiném.

Nicméně pak jsem si uvědomila, že jinýho vlastně nic moc nedělám. Tedy já předpokládám, že chápete, že kromě toho dělám spoustu věcí, o kterých se ve slušné společnosti nemluví a kromě nich i další věci, o kterých se mluvit dá, ale je to o zdraví. Tak například s fabienne utužujeme naše přátelství. Ona totiž někdy – potmě to bylo (to není nijak zásadní informace, já chtěla původně napsat, před jak dlouhou dobou to bylo, ale jak jsem zjistila, má paměť sahá jen k té tmě a popravdě na tu není těžké přijít, protože většina velkých myšlenek se ve fabienniné hlavě rodí za tmy) – přišla s tím, že má pocit, že ztrácí přátele a že z přátelství, co má, to přátelství postupně vyprchává. A že bychom tedy měly naše přátelství jako prevenci posilovat. Bohužel jako jediné, čím ho posílit, ji v tu chvíli (nebo během nějaké jiné tmy) napadlo jen svěřit se, zda máme nějaký malý guilty plesure co se týče masové kultury. Třeba nějakého interpreta, kterého si občas pouštíme, ale veřejně bychom to nepřiznaly (Chris Isaak, ach ty jeho příšerný cajdáky) nebo se nám líbí nějaký herec, za což se stydíme (Hunter Parrish – toho jsem si teď vygooglila, abych vám na něj dala odkaz, ale hned jsem se začala pubertálně hihňat a vpravdě i červenat – vidíte, jak se za to stydím?! Cítíte, jak sílí naše vzájemné přátelství tím, že to sdílím? No takže si ho případně vygooglete sami a doufám, že si u toho budete připadat patřičně pedofilně). Každopádně když teď Fabienne přijela na nový semestr, přijel s ní i další posilovací nápad. Posilovací dokonce v dvojím smyslu – že se totiž přemůžeme a společně si na privátě zacvičíme.

Já tedy nevím, jaké máte na tělocvik vzpomínky vy; ty moje nejsou sice nijak traumatické, ale že bych se zrovna musela před někým vystavovat, to nemusím a taky to nedělám – částečně proto, že po krátké fyzické námaze rudnu ještě víc než u Hunterových fotek, částečně, že moje pohyby jsou ledacos, ale málokdy koordinované nebo nedejbože ladné a částečně zkrátka kvůli mé přirozené paranoie, že když někdo vidí rudou funící kymácející se osobu, nepomyslí si o ní nic dobrého. Ale když fabienne k tomu již tak samo o sobě absurdnímu nápadu společně si protáhnout špeky přidala, že si zacvičíme tae bo, dosáhla absurdita k pomyslnému vrcholu, za nímž následuje jediné – challenge accepted!

A tak jsme se jednoho nervózního dne (za tmy) na sebe podívaly a šly na to. Považovala jsem za nutné upozornit fabienne, že vzhledem k tomu, že nemám náhradní tepláky, cvičívám si o samotě v trenkách po bratrovi (možná to s tím sdílením informací dneska trochu přeháním, ale příště to zase zkrouhnu, nějaké iluze o mně vám ponechám), nicméně když nastal okamžik převlékání, dospěla jsem k názoru, že na trenky je naše přátelství přece jen zatím slabé a nemuselo by to vydržet. Pak jsem si sedla na postel a zavazovala tenisky, fabienne totéž, a smíchy jsem brečela, jestli to vážně vážně jdeme udělat.

A co myslíte? Udělaly?