those aren't the teachers

you're looking for
Právě jsem se chystala otevřít rozepsaný příspěvek, když jsem se překlikla a omylem otevřela dokument s rozepsanou.. mno, rozepsanou není ten správný pojem... dokument s osnovou.. i když teda osnova to popravdě až tak úplně.. prostě jsem omylem otevřela dokument s názvem eseje, co mám psát, takže jsem to vzala jako znamení, že jsem už příliš unavená, když se takhle blbě překlikávám a radši zavřela i to pdf, co k té eseji mám číst.

Pak jsem potlačila touhu dílo zkázy dokonat nadbytečnou chrupkou, dala si jasmínový čaj, otevřela okno a tady to tedy máte. Nový příspěvek.

(btw. to jsem napsala před týdnem. Nejsem zrovna dobrá v rychlém dokončování započatých věcí.)

„A vy teda děláte jako co na tom doktorským?“ zeptala se mě mladá maturantka na dni otevřených dveří (přeskočme kapitolu o tom, jak jsem s mikrofonem přednášela prezentaci o naší supr trupr katedře. Mlha v podobě záplavy obličejů přede mnou, jeden jak druhej a když se na jednom slajdu objevily počty přihlášek a přijatých za loňský rok, skoro bylo slyšet, jak se jim rozpadá sen – ve skutečnosti by měli jásat, že vystudují něco praktičtějšího). Její otázka pokračovala „to jako jenom učíte, nebo jak to je?“. Zamyslela jsem se nad tím, co vlastně dělám a řekla „no, doktorské studium, to je věda, víte? To znamená čtení odborných článků, dělání výzkumů a psaní odborných článků“ (já osobně se zatím dostala jen k prvnímu bodu, ten druhý teď budu přeskakovat a měla bych se vrhat do třetího, ale ono prokousat se tím prvním dá docela zabrat, obzvlášť když velká část těch článků je naprosto k ničemu). Maturantka se marně pokusila skrýt své nepochopení pro moji akademickou dráhu a s matoucím „no tak děkuju“ odešla hledat tu svoji. Říkala jsem si, že jí to vůbec nezávidím, takový rozhodnutí může změnit celý život. Když si vzpomenu, jak jsem se pro VŠ rozhodovala já... „kam si dáváš přihlášky?“ – „sem, sem a sem“ – „to zní dobře, tam si je dám taky“ a pak jsem se na to jedno „sem“ dostala, vlak se rozjel a já už se jen vezla a vezu se pořád. Změnit trasu by bylo moc komplikované (a já jsem děsně líný stvoření), ale když jsem někde od bakalářek prohlašovala, že jsem já tele měla jít radši na informatiku, asi mě zaslechl strojvůdce, protože jsem tam letos pěknou oklikou konečně dorazila. A když jsem byla na vstupní prohlídce u univerzitní doktorky, rozhihňala jsem se při uvádění svého pracoviště jako puberťák. Velmi dospělé, že?

To mi připomíná, že teta Amáta bude skutečnou tetou, tedy tetou z druhýho kolena, v mojí nukleární rodině to snad zatím nehrozí. Ale v té rozšířené rodině to bude první škvrně, úplně nová generace a my budeme zas o kus blíž úpravnému hrobečku. Škvrně bude naštěstí vyrůstat v zapadákově, to znamená, že ho uvidím jednou dvakrát do roka a dost. Hlídání a podobné směšnosti mě tím pádem krásně minou, ale stejně je to nějaké podivné – mít v rodině dítě a být tetou. Ještě aby mi díky tomu začaly tikat moje biologický hodiny a já se začala mlsně votáčet na té informatice.

To mi pro změnu  připomíná, že minulý týden byl takový hektický, dostala jsem spoustu úkolů, až mi šla hlava kolem, takže jsem si ve čtvrtek večer sedla, sepsala si podrobný plán na další čtyři dny, abych to nějak zvládla a šla spát. No a v pátek ráno jsem zapla počítač a... nic se nestalo. Počítač seděl mrtvě na zemi a ani neškytl. Ujistila jsem se, že do něj jde proud, všechny kabely jsem zkontrolovala a pořád nada. Chápejte, v takové chvíli nemůžete ani použít zlaté pravidlo „vypnout a zapnout“, takže jsem nejdřív zkontrolovala postel, jestli v ní nespím a nezdá se mi to a pak zavolala velkému bratrovi. „To vypadá na zdroj“, povídá on. „A jak zjistím, že to je fakt zdrojem?“, povídám já (děsně chytrej dotaz, že jo?) – „no to poznáš až když tam dáš novej“. Ono to teda je logické, že jo. Tak jsem se nejdřív pokusila najít nějakého člověka se stolním pc, který by mi zdroj půjčil, ale stolní pcčka jsou už děsně out, takže jsem dopoledne strávila hledáním vhodného zdroje a eshopu, kde bych si ho objednala a hned mohla dojet vyzvednout, což se povedlo a já si kolem půl čtvrté vyzvedla zbrusu nový zdroj. Děsně nápadně jsem ho pak nesla v ruce, doufajíc, že potkám nějakého ajťáka, kterého pak nalákám na privát, aby mi zdroj vyměnil. Není překvapením, že se tak nestalo, takže jsem rozdělala svého drahouška, vyfotila všechny dráty, vyndala zdroj, zandala zdroj, zapojila zdroj a nějaké ty dráty a pak jsem doufala, že jsem nějaký důležitý nevynechala, bo jak řekl brácha – mohlo by ti to taky shořet. Poměrně dlouho jsem na to pak nedůvěřivě koukala, než jsem se odvážila vyzkoušet zapnutí.

Počítač spokojeně zavrněl a zapnul se.

Tak si myslím, že na tu informatiku přece jen patřím. No ne?

(a ten čtyřdenní plán jsem nesplnila ani po týdnu. Ale teď se na to vrhnu, fakt. Jen se musím podívat nejdřív na Chirurgy, prej ten novej díl je docela zajímavej...)