marry fabienne

for everyone's sake, marry her!!!
Nechce se mi po sobě číst, co jsem psala minule, takže navážu zvolna a s bolestí. To jsem si takhle zase jednou řekla, že svoji krabici s činkami používám výsadně jako podpěru nohou už docela dlouho, takže by nebylo od věci její obsah použít v mainstreamovějším stylu. Pustila jsem si tedy nový díl House a učinkovala jsem svoje párátka do úspěšné určené diagnózy a z radosti nad dalším zachráněným životem jsem pokračovala do půlky Coupling. Zrovna když jsem se protahovala, zavrněl mi telefon a doktor Masařík mě pozval na bowling s přáteli.

Z důvodů zmíněných později se mi setkání s ním hodilo, neboť jsem potřebovala půjčit šroubovák, a taky mi v hlavě nezazněl svalový purpuroplach, za což jsem se později opakovaně proklela. Masařík bowling předtím nikdy nehrál a štěstí začátečníka se ho drželo první hru, načež přeskočilo na mě. Gogol říká: „svini vleze štěstí samo do rypáku“, já říkám, že mezi slepými krátkozraký královnou, každopádně jsem se prokoulela k vítězství třikrát za sebou, ale poslední dvě hry už byly vyloženě zoufalé a moje pravá ruka a levá noha hrozily dezercí (původně jsem napsala „disertací“ a přišlo mi to hrozně směšný, ale fabienne se tomu ani trochu nezasmála, jenže já věřím, že aspoň někomu se to líbit bude, že jo, Beáto? Tamto? Slůně? Ndnd? Hypotetičtí další čtenáři??? Anyone????), ale po třech hodinách bowlingu na to myslím měly docela nárok, takže jsem milosrdně nechala jednou vyhrát veverku a nakonec ještě Masaříka.

Když jsem se pak v noci ukládala ke spánku, moudře jsem si k posteli pro sichr přichystala ibalgin a po krátkém zachrupnutí jsem po něm s pocitem odumírajících končetin a množstvím nadávek a vzdechů (a s decentním množstvím slz, když nezabíral dostatečně rychle) velmi vděčně sáhla.

No to se stalo včera. Přeskočme ale trochu dál do minulosti. Do města zdejšího se vrátila po několikaměsíční pauze Teta. Hnedle ten večer kamarád oslavoval svoji svatbu, na kterou jsem se tak nějak vetřela (na tu oslavu, ne na svatbu. Doslechly jsme se o ní s Lovkyní perel a nedostaly jsme pozvánku. Zatímco já jsem si skromně myslela, že prostě zvaná nejsem, Lovkyně zastávala názor, že se třeba jen zvací email ztratil a když ženichovi psala, že jí sice nic nepřišlo, ale ona že by přišla ráda, řekla jsem jí, ať se zmíní i o mě. Takže Lovkyně napsala email, jehož poslední věta zněla „a Amáta taky“ a kamarád nás pozval obě dodatečně.) a kde jsme se všemožně všichni poveselili jídlem, pitím a tancem, takže mě prozměnu druhý den bolela bedra.

O dva dny později se konečně zadařil kontakt s chlebodárcem, když mi na můj dotaz, kdy se sejdem, napsal, že co nejdříve a nejlépe za hodinu na obědě. I vyrazila jsem do deště na v podstatě pracovní oběd se šéfem a kolegy. Přesněji s kolegou a kolegyní, přičemž posledně jmenovaná jakožto vegetariánka škemrala, ať jdeme do vegetariánské restaurace, neboť nikde jinde v blízkosti ten den neměli bezmasé jídlo. Jakožto čerstvá posila týmu jsem nenašla odvahu hlasitě protestovat a poslušně jsem cupkala s davem. Obědové menu v restauraci byla jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem kdy viděla. Maso bylo v jídlech povětšinou nahrazeno tofu, bílá mouka nahrazena celozrnnou, ba dokonce zelí bylo nahrazeno zelím z cukety (já mám teda cuketu ráda, o to nejde, ale co mají proboha vegetariáni proti zelí??? To už je přece jenom poněkud přehnané, ne?) Soli nemaje, pustila jsem se do své porce na talíři umělecky dozdobeném lístkem salátu, dvěma plátky mrkve a růžičkou brokolice a za trochu lepivého pocitu v puse ze špaldových knedlíků plněných uzeným tofu (přísahám, že to byla nejlepší možnost v menu) jsem poslouchala svoji akademickou budoucnost, kterou se od té doby snažím plnit, ale moc mi to nejde.

Tak například když jsem si stáhla všechny nové studijní materiály a postěžovala si na ně všem svým kontaktům, které byly toho času online, jsem si udělala kafe na probrání, otevřela pdfko a.. za chvíli už jsem si to radši mířila ven krmit kachny. Bohužel to není žádný tajný kód pro nějakou obzvláště nekalou činnost, jakkoliv to tak zní (a že jsme se tomu s Ndnd na icq pěkně zasmály), mělo jít skutečně o prosté a bohulibé krmení divé zvěře s Tetou; divou zvěř jsme nicméně na svých cestách podél řeky nepotkaly ani jednu, takže jsme ten polotvrdej chleba nakonec snědly my (po studentsku, s hořčicí) a zapíjely to jakýmsi maďarským ultrasladkým bolehlavem.

Když jsem byla u těch všemožných svateb, v den Masaříkovy svatby se brali ještě další dva páry, které znám a stejně tak se letošní léto pobralo dalších x párů méně či více vzdálených mě i fabienne. Na mně to kromě několika nových – byť zamlžených – vzpomínek, kterým se jednou budeme smát, nezanechalo výraznějších stop, ovšem Fabienne začala intenzivně toužit po brzkém sňatku. Kolikrát tu seděla opírajíc si svou bradičku v dlaničkách a svýma očima zírala do blb..do budoucnosti a u toho si povzdechovala „já bych se tak vdávala“, což je od loňského „v životě se nevdám“ drobná změna. V této souvislosti mám podotknout, že od své mamky dostala očkování proti rakovině děložního čípku, tudíž teď může být promiskuitní a kromě přehlednější farmakologie taky po ničem jiném netouží (pište do vzkazů pod heslem „něžný tulipán“, já jí to předám;). A taky má nový svetr.

A teď už mě bolí ruce, takže s novým fabienniným svetrem to ukončíme. Představte si odstavec jen o tom, jak je v tom svetru fabienne krásná a patřičně dlouhou dobu se nad tou představou nahlas rozplývejte. Dobrou noc.

(a mimochodem doufám, že se Ndnd v tomto textu správně identifikovala, pro jistotu dodávám, že s nikým jiným jsem kachny na icq neprobírala. Také doufám, že ví, kdo Ndnd původně je a že k ní neodmyslitelně patří její druh Lrrr, což bude (překvapení překvapení) přezdívka Ndndnina přítele (zdravíme poníženě vládce planety Omicron Persei 8!). a jen aby nedošlo k nějakým pochybením ohledně kvality těchto přezdívek – já sama jsem se při velkém blogovém stěhování chtěla nově pojmenovat Ndnd! To je velká čest, tahle přezdívka!!!)

Update: fabienne má rovněž novou podprsenku.