zhasněte lampióny

já chci vidět tmu
Den odjezdu z rodné hroudy mě čekalo několik překvapení. No řekněme, že to nachlazení zase nebylo tak neočekávané a tudíž překvapivé, když tatík se potácel v ibalginovo-paralenovém ráji celé ty čtyři dny doma a já den před odjezdem sekala přerostlou zahradu, kdy se do mě místy opíralo kupodivu silné slunce až jsem se opotila a místy silně studený vítr, až mi byla zima. To druhé překvapení mě zastihlo po cestě na nádraží, kdy mi do telefonu začala pištět paní wolowitzová, že máme již od onoho dne spolubydlící (kurzíva označuje na první pohled neviditelné kvality tohoto slova, které z něj dělají slovo obzvláště sprosté). Nasedla jsem tedy do vlaku s vidinami chmurných dní, kdy budu nemocná a nebudu moct jet na svatbu mého nejlepšího přítele a zároveň budu nemocná a budu muset snášet nějaké cizí lidi.
O cizích lidech, aka spolubydlících, toho stále moc nevím - tedy kromě toho, že jsou pár, oba pracují (což znamená, že nejezdí domů na víkendy!!!) na směny (vstávají a přicházejí v nechutně časné hodiny a budí mě mlátícími dveřmi a skříněmi a splachováním záchodu apod.) a že jsou silně separatisticky založení, což se projevuje tím, že snad vše, co je možné mít vlastní a nesdílet s námi, si koupili vlastní - od vlastního odkapávače na nádobí (a obecně všechny čistící prostředky a nádobí), přes vlastní stojan na toaleťák až po vlastní kýbl na vytírání podlahy. Poté, co zjistili, že vysavač není erární, ale náš - a kdy jsem jim samozřejmě řekla, ať ho používají dle libosti a hezky se usmála (true story!) - začal týpek zuřivě kroutit hlavou, že si koupí svůj a přála bych vám vidět jeho zděšení v očích, když si vyndával jídlo z mikrovlnky, kterou jsem se hned poté chystala použít, a na chvíli si myslel, že mikrovlnka je naše.
Na jednu stranu to není vlastně vůbec špatné - odpadávají všechny ty problémy, když si někdo půjčí něco vaše a když to potřebujete, zjistíte, že v tom přechovávají jakousi odpornou polévku, o které nevíte, jestli takhle vypadala i čerstvě uvařená nebo už je několik let prošlá, a nemusíme se ani rozčilovat, že spotřebovávají víc toaleťáku než my. Na druhou stranu všechny ty zdvojené věci zabírají dost místa (především na lince, protože noví spolubydlící si ani příbory nedávají do společného příborníku, ale separují je v mističkách právě na lince) a nevím, přijde mi smutné, když spolubydla smaží kopec karbanátků na pánvičce o průměru 15 cm, zatímco se na ní culí fabiennina krásně veliká pánev. Kromě toho, že tím pádem zabírá naši malou kuchyňku asi tak čtyřikrát déle než by bylo potřeba, mi to nepřijde dvakrát ekologický. Což mi připomíná, že mají i vlastní tašku na plasty. Kdyby si pořídili vlastní ledničku, nebyla bych proti a kdyby si pořídili vlastní bydlení někde jinde, bylo by to vůbec nejlepší, ale protože se odsud stejně časem odstěhujeme my, je to asi všechno úplně jedno a můžu být ráda, že kromě ranního buzení, na které si snad časem zvyknu, s nimi zatím žádné problémy nejsou.
No a pak tedy přišla na řadu ta svatba. Ta byla krásná. To se prostě musí uznat, ať už se jeden následně chce či nechce raději toulat kanálama, odbarvit si vlasy a už nikdy se neukázat na rodné hroudě, kde sousedí s rodičema ženicha, se kterými si velmi srdečně povídal, kdykoliv je potkal a půlku z těch rozhovorů si nepamatuje a druhou touží vytěsnit, stejně jako rozhovory s mnohými dalšími Masaříkovými příbuznými (a že jich tam bylo!). Jeden by si taky nemusel tak bolestně pamatovat své taneční pokusy, jenže to by mu je nesměly připomínat fotky na facebooku, a nejraději by zapomněl i rozbité skleničky a samozřejmě chvíle na záchodě před  odchodem domů.
Mozek se mi ostatně brání na to celé nějak detailněji vzpomínat - patrně jde o nějaký egodefenzivní mechanismus - takže například moje vzpomínka, kterak nazývám pana Masaříka štramákem a chystám se ho přátelsky poplácat po rameni se rozmlží dřív než je dovedena do konce, stejně jako ta, kde přítelkyni Masaříkova bráchy vyčítám, že si ho nechce vzít a mít s ním hromadu malých Masaříčků. Ale zase musím říct, že jsem jinak všechny kolem sebe strašně chválila a byla jsem celkově velice pozitivní a veselá svatebčanka, stejně jako byla veselá a pozitivní celá svatební oslava. Je teda pravda, že svateb jsem zažila zatím jen pomálu (tři; z toho ta první se odehrála v mých čtyřech letech a vím o ní jen díky zašlé černobílé svatební fotce, na které spolu s bratrem sedíme na stoličce před ostatními svatebčany a tváříme se oba děsně zasmušile), ale když říkám, že tuhle jentak žádná jiná netrumfne, tak to myslím smrtelně vážně.
A když říkám, že příště už opravdu tolik pít nebudu, tak to (alespoň teď) myslím (skoro) stejně vážně. No fakt. Na psí uši.