v domě navždy zůstává

všechna voda živá
Tak jsem se těšila, jak tu budu hned zkraje semestru pilně nadávat na svoje nové studium, ale zatím to vypadá na tak dalekosáhlé předstírání studia, že jsem se ve škole byla v podstatě jen zapsat a od té doby se sice snažím domluvit si schůzku se svým chlebodárcem, nějak se nám to ale oboustranně nedaří, takže moje vysoko-vysokoškolská kariéra se toho času omezuje na celkem marnou snahu namotivovat se k otevření nějaké té odborné literatury a mnohem více se zaměřuje na stahování aktuálních dílů podzimní seriálové žně a prohlížení letáčků s akčními potravinami.

Poměrně jednotvárný je i mimoškolní život, který se nese ve znamení vodních pohrom všude, kam mé nohy vkročí. Nejprve jsme v rodné hroudě zjistili, že máme na dolním záchodě jaksi mokrý strop a prudce logickou úvahou jsme usoudili, že problém je v potrubí kdesi ve zdi mezi horní a dolní koupelnou. Okamžitě zavládlo bezkoupelnovství nejvyššího stupně, alespoň pro mě, neboť horní koupelna jest doupětem výhradně mým. Byla jsem tedy donucena snést se z voňavých výšin dámské koupelny do přízemnosti té pánské a jakkoliv jsem si kdysi z takových lidí dělávala legraci, začala jsem chápat, když si někdo vanu vydrhne pokaždé než do ní vleze.

Následně si velký bratr všiml v nepoužívaném pokoji začínající plísně na koberci. Vrtalo nám hlavou, kde se tam mohla vzít, do doby než venku začalo pršet a jedna z dřevěných desek na stropě se začala prohýbat a vlhnout, načež jsme v různých místech pokoje museli umístit tři kbelíky a velký otec deprimovaně odešel do hospody „půjčit si plachtu“, kterou by dočasně pokryl terasu nad tímto osudným pokojem, a vrátil se až druhý den a bez plachty (on se tedy ve skutečnosti vrátil po dvou hodinách s plachtou, ale dopřejte mi trochu té umělecké nadsázky…).  Taky mi v pokoji začalo kapat topení poté, co nejdřív nešlo otevřít - a tak jsem dva dny mrzla – a táta ho pak otevřel tak, že nešlo zavřít a serval přitom těsnění, ale to už je jen drobný detail, který dočasně vyřešila miska (kýble už byly všechny obsazený) a pak jsem ze zapadákova odjela, protože mě přece volala „škola“ (haha).

No a když jsem dojela na privát, uvítala mě v koupelně pěkná kaluž vody na podlaze. A pak spolubydlící, že prý ve sprše se rozbil odpad, takže voda pak skrze kachličky protéká na podlahu, což teda hadr vyřeší poměrně rychle, větší starosti mi dělá voda, která skončí ve zdech a to, že až to jednoho krásného dne přijde někdo opravit, bude muset patrně rozebrat celej ten debilní sprchovej kout, protože chytráci, kteří jej před necelým rokem stavěli, ho celý pěkně zazdili a obložili, takže se k odpadní trubce (jejíž výměna je tak jednoduchá, že by to zvládla snad i fabienne… no, tedy… kdyby nad ní někdo stál a říkal jí, na kterou stranu se šroubuje a tak…) nedá nijak jinak dostat.

Už se těším, až nám tady za tři týdny budou měnit okna a já se na noc nastěhuju k novomanželům Masaříkovým, jak se vodovodní systém podělá jim.

Chtěla jsem původně napsat ještě něco o Šedozelené a Kopřivě, se kterými jsme se s fabienne onehdá sešly (a jak krásně dlabaly naše úchvatné jednohubky), ale tam se vodní pohroma udála dlouho před naším příchodem a za nás už byla dávno zlikvidovaná, a tak se to sem tématicky moc nehodí a taky se mi mezitím dostahoval Dexter, ale každopádně musím říct, že mě překvapilo, jak je Kopřiva málo ukecaná, i když ono přerušit tu dravou řeku slov Šedozelené, to spotřebuje spousty energie a máchání rukama a kolikrát je vám i řev k ničemu. Jednou z ní bude fakt moc dobrá právnička.

A nakonec ještě jeden odkaz. Já se smála až mi slzy tekly, ale to víte, já se taky směju kdečemu.