friday on my mind

gonna have fun in the city (?)
Pro ty, které to zajímá, pořád se sice na noc v pokoji zamykám, ale spí se mi už zase docela příjemně. Některé noci samozřejmě příjemněji než jiné - a mezi tyto výjimky patří i noc včerejší. Její historie ovšem sahá do doby před několika lety, kdy Masařík tak dlouho běhal za Slečnou, až to Slečna nevydržela, rozešla se se svým tehdejším přítelem a za tři týdny se rozejde se svým rodným příjmením a stane se Paní Masaříkovou. A zhruba před deseti dny se udál jakýsi mnou zcela nepochopený kotrmelec a já se ocitla na seznamu hostů Slečniny rozlučky se svobodou, ačkoliv můj krátkometrážní armádní sestřih a celoživotní přátelství s Masaříkem by mě pasovalo spíše na čestného člena pánské verze této plytké zábavy. (a vsadím se, že v pozvání na pánskou verzi by se nevyskytovalo tolik zdrobnělin, které se zdráhám byť jen napsat, natož abych se je pokoušela vyslovit, a které mě spolu se „sběrem razítek v klubech" vyděsily tak, že se zježily i ostříhané vlasy v odpadcích.)
Na druhou stranu jsem vážně nechtěla být Ta, která nikam nejde a na oslavách svatby následně Ta, co se s ní nikdo nebaví, protože s ní nemá dost společných zážitků. Takže jsem si koupila oční stíny, podnikla velmi chabý pokus koupit si na sebe něco, co by splňovalo požadavek „vemte si sexy oblečky na tanečky" (smajl bouchající hlavou o nejbližší tvrdou plochu), který skončil tím, že jsem si místo oblečení koupila knihu, jejíž přebal sliboval poutavý příběh umírající ženy se zcela nečekaným koncem (na který jsem se těšila celou knihu, během níž hrdinka pomalu chátrala a umírala a zcela nečekaný konec - spoiler alert! - spočíval v tom, že hrdinka na konci knihy opravdu (no to byste vážně nečekali) zemřela. Namísto očekávaného dojetí jsem se nad tímto naprostým zvratem v ději rozesmála k slzám, takže si myslím, že chuděra autorka by toho idiota, co psal přebal, měla zažalovat, protože čtenářům naprosto kazí umělecký zážitek). A pak už jsem jen čekala, zda mě sklátí vytoužená choroba nebo ne a když se tak nestalo, zhluboka jsem se nadechla a vydala se na cestu za pokleslou zábavou v rytmu diskohudby.
Nejvíc jsem se přitom těšila na cheerleader effect, proto jsem nakonec byla docela překvapená, když jsem se před půlnocí začala bavit. Ale to až na třetí destinaci. Na té první jsem si úpěnlivě přála rychlou smrt a být tam dostatečně dlouho, věřím, že by k tomu skutečně došlo - patrně hned poté, co bych se dostatečně opilá přikradla k těm dvěma latexovým tanečnicím obmotaným čímsi růžovým a s přátelským poplácáním po rameni bych se jich ptala na výši jejich self-esteemu. Naštěstí jsme ale měly PLN (plán; to je takovej vtípek pro šedozelenou), který nám velel nezdržovat se nikde příliš dlouho, a tak jsme vyrazily k dalšímu podniku, do něhož nás odmítli vpustit zadarmo, takže jsme jej flexibilně vypustily a dorazily na místo zaslíbené, kde jsme sice vstupné platily, kde však měli akční alkohol za poloviční ceny. Tam jsem se za pomoci tonicu s ginem (někdo akci „alkohol za polovic" chápe tak, že za stejné množství alkoholu zaplatí o půlku míň a ušetří, já vyznávám interpretaci, kdy za stejné množství peněz získám dvojité množství alkoholu a víc se opiju) protančila do dalšího dne a kde bych celkem ochotně zůstala po zbytek večera i přesto, že akční alkohol byl časově omezen, nicméně PLN nás donutil toto kouzelné místo opustit a s mezizastávkou u Macdonalda a několika mezizastávkami na přátelské potlachání s dalšími nočními opilci (cheerleader effect a alkohol. Wow!) jsme dorazily do fronty na vstup do dalšího podniku, kde jsem pronesla, že Slečna by měla mít vstup zdarma, když se loučí se svobodou a já ostatně taky, protože budu mít za týden narozeniny a vyhazovač mě zřejmě slyšel a skutečně mě dovnitř vpustil zadarmo, čímž reputace tohoto podniku v mých očích okamžitě stoupla, ačkoliv jinak ho strašně nemám ráda, přestože (nebo protože?) to je onen pověstný podnik, v němž jsem dostala nabídku na trojku.
Tam jsme se ale už zdržely jen chvíli a i když PLN zřejmě obsahoval ještě další zastávky, všeobecně jsme se rozhodly, že na jeden den to stačí. A jak říkám, nakonec to nebyla špatná akce. Akorát jsem si říkala, že pokud by se někdy mělo stát, že bych se loučila se svobodou já, pak si ji asi zorganizuju sama. A že by pozvánka neobsahovala jedinou zdrobnělinu, to si teda pište. Jedinou výjimku by mohly mít svijánky nebo plzínka a pokud bych byla v dobrém rozmaru, pak i vodečka. A všichni by se museli smát mým vtipům, bez výjimky. A rozhodně by mě nikdo nesměl cvrnkat do nosu.
Víte, ve chvílích jako je tato si říkám, že bych byla skvělý diktátor.