everyone's a hero in their own way

you and you and mostly me and you

Já měla rozepsanej normální článek a teď se mi ho tak strašně nechce dokončovat, že si asi nikdy nepřečtete, jak jsem se ostříhala na dřeň (čímž nemyslím lebku, ale původní barvu svých vlasů. Sbohem tmavovlasá této Amáto!) a vynechám i poutavý popis toho, jak jsem se u příležitosti dne na koupališti s tetou Beátou důkladně mazala opalovacím krémem na obvykle nejvíce postižená místa (ramena, obličej), až jsem si stejně důkladně spálila všechno ostatní. Zmínit ale musím Beátinu pratetu, u které jsme ten víkend bydlely a která mi ve svých kraťasech a košili a se svými šedivými krátkými vlasy neustále připomínala Dustina Hoffmana. Dlouze jsem přemýšlela, jestli tento poznatek publikovat, ale protože je Beáta již bezpečně odstěhovaná kdesi ve Stockholmu (údajně poblíž míst, kde se natáčel Let the right one in) a prozatím se nehonosí saxánovskou prodlužovací rukou a nemůže mi jednu vrazit, neodolala jsem.

Taky jsem se byla přeočkovat proti tetanu. V hospodě. Vážně. Kdysi bývali běžní domácí lékaři, že jo? Když někomu něco bylo, poslali jste si drožku, oslíka nebo otroka s kárkou pro doktora a ten vás pěkně v pohodlí domova vyšetřil a ještě se tomu smál. Naše rodina má lékaře hospodského. Je to místní štamgast a otcův kamarád. I když je otci špatně, do hospody se vždycky dobelhá a tam ho doktor nad půllitrem vyšetří. Nosí mu tam i předpisy na léky. Hospoda je v naší rodině základem bytí. Když dojde strouhanka, nechodí se k sousedům, ale do hospody. Když chceme koupit sazenice jahod, jde se do hospody. Když máme žízeň, když chceme čerstvá vejce, tetanovku nebo posekat sad. V hospodě je odpověď na vše.

(mimochodem, kdybych nechtěla, aby to znělo takhle cool/děsivě/nehygienicky (nehodící se škrtněte lihovkou na monitor), musela bych přiznat, že poté, co mi notně se třesoucí ruce pana doktora píchly injekci a já se zvedla od stolu a šla si pro pivo, málem jsem s sebou bílá jako kost sekla na zem, jak se mi okamžitě udělalo blbě a ani kapku krve jsem k tomu nemusela spatřit. Jenže kdo by na sebe práskal takové ponižující okolnosti, že jo. Ostatně když jsem vypila svoje Svijany, už mi bylo skoro dobře a když jsem došla domů a ani po cestě nehodila šavli, zapila jsem to ještě rumem a bylo mi takřka skvěle. Samozřejmě až na to, že mě očkovaná ruka pěkně bolela a já neustále pobrekávala. Proč si hrát na statečnou, když to stejně nikdo nevidí, že jo.)

No když už jsme teda u tý statečnosti, proč se neponížit ještě víc. Já už nevím, jestli jsem to tady někdy nějak blíže rozváděla, ale náš - respektive můj současný privát stojí kapku osamocen mezi stromy v zahradě a vydává divné zvuky. V noci tu na celém pozemku nedlí kromě mě jediná živá duše a musím přiznat, že zvláště od doby, kdy tu byla na návštěvě Tamta a několikrát opakovala „ty jsi tak odvážná, Amáto, já bych tu sama nebyla, já bych se tady strašně bála", se mi nespí zrovna valně. A tak jsem se naučila na noc zavírat okno a zamykat se v pokoji.

No a tak si takhle jednou v noci relativně spokojeně sedím u počítače, okno zavřené, žaluzie stažené, koukám na Svět podle Prota a najednou mi přes okno zašvidrá světlo. Jako když kolem domu projede auto a jeho světla vám projedou pokojem. Jenže hádejte co - pod mým oknem fakt žádná silnice nevede. Pod mým oknem se rozléhá zahrada bez jediného světlíška.

Tak jsem stopla film, zmrzla (základní reakce na nebezpečí jsou fight a flight - zdrhnout nebo bojovat; pak se k nim přidalo i freeze, což je reakce tak dokonale na nic, že je to samozřejmě ta, co funguje u mě. A že já mrznu dokonale, já ani nepípnu, když na mě někdo skočí. Dost pochybuju, že bych byla schopná si zařvat o pomoc, nebo hoří nebo co se to má volat, když na vás jde někdo s kudlou. Já bych stála a s vykulenejma očima čekala, až by mi ten nůž skončil v těle. Freeze.) a zírala přes zatažené žaluzie do tmy, jestli se mi to nezdálo. Chvilku se nic neděje, už už jsem si dovolila opět se nadechnout, když mi světlo zašvidrá oknem znovu a o chvilku později krátce osvětlí vedlejší budovu na pozemku (nějakej sklad nebo cosi). Protože se tím pádem světlo a jeho zdroj ode mě vzdaloval, mohla jsem rozmrznout a přesunout se k oknu do takového úhlu, abych ven pořádně viděla. Světlo se zase začalo přibližovat (mrznu u okna) a když posvítilo znovu do dveří skladu, odražené světlo ulpělo na chlápkovi s baterkou v ruce, jak se snaží skleněnými dveřmi skladu dohlédnout dovnitř. Na zlomek vteřiny vykulím oči na hranici únosnosti a srdce mi málem vyskočilo z hrudního košíčku...

No, teď bych to mohla odlehčit nějakou odbočkou nebo vtipem. Víte, jaký je rozdíl mezi knězem a akné? Ne, tenhle vtip se sem teď nehodí. Tak radši zpátky k tématu. Mimochodem, to vůbec není fér, vyprávět nějakou takovou děsivou historku, když vám musí být jasné - z toho, že to koneckonců píšu - že jsem ten pokus o znásilnění a pobodání nožem na chleba alespoň částečně přežila. A abyste byli klidní, mám i všechny prsty. Na rukou teda rozhodně. Takže... a srdce mi málem vyskočilo z hrudního košíčku... než si uvědomím, že chlápek s baterkou má na sobě uniformu a to z něj dělá buď zatraceně prohnanýho zloděje nebo policistu.

Osobně se přikláním k druhé možnosti, protože - jak tedy už opravdu víte - pořád žiju. Co se teda stalo? Patrně jde o starou dobrou zápletku se špatně nastaveným alarmem (nebo se zlodějem s rychlýma nohama). Každopádně ten večer jsem si lehla do postele řádně zneklidněná, a tak jsem se budila při každém zvuku, kterých se tu ozývá nespočet. Obecně od té doby spím takovým zvláštním způsobem - jednu noc nespím skoro vůbec, protože jsem „na stráži" a další noc spím jako dudek, protože jsem nevyspalá. Je to podivný životní styl.

Tak mě napadlo, že jsem v minulým životě byla asi hlídací pes, protože to hlídání a pozorování a poslouchání šumů mi jde fakt skvěle, ale pak jsem si říkala, že takovej hlídací pes by při zavětření skutečného nebezpečí měl teoreticky i něco udělat a ne ztuhnout s zírat a poslouchat dál. Takže jsem v minulém životě byla spíš kamera. No, ne každý máme to štěstí být převtělením "živých" věcí. Jak stojí ostaně psáno, vlak bude pobývat s větrákem. Kamera si tam někde mezi nima bude hrát s budíkem a bude dokonale šťastná.

A protože dneska jsem měla spací noc a čekají mě teda hlídací muka, nemáte tipy na nějaké veselé a nenáročné filmy, na které se dá o samotě v noci koukat, aniž by jednoho děsily?