jak chudák ještě do větší bídy přišel

Aneb a já tě nechci
a já tě nemiluju
a já tě nemám rád

Původně jsem chtěla napsat o tom, jak jsme jednou před spaním s nemňoukající neměly nic lepšího na práci než vzpomínat na to, koho pásl mysliveček v kamizolce zelené a jestli panenka s granátama kolem krku si nakonec toho dalšího myslivce vzala nebo ne. Pak jsme se jindy před spaním bavily tím, jak jsme se měly jmenovat, kdyby čáp dal a nám mezi nohama čouhalo něco jiného než šňůrka od tampónu a pak jsme se začaly titulovat Karlosi vole a Tomasi vole (a později T-dogu vole) a přemýšlely jsme, jestli se kluci vůbec před spaním baví a přejí si dobrou noc. Karlos vůl (mňouk) zastává teorii, že ne. Čestnou výjimku samozřejmě udělil Malému pivu, protože to před spaním jistě tiše zhasne lampičku a popřeje spolubydlícím dobrou noc. Já osobně si myslím, že Malé pivo jim ještě zapěje ukolébavku, na což mě přivedla informace, že je členem univerzitního sboru (let the mockery begin!).

A pak jsem konečně zašla za svým vedoucím diplomky, jak jsem blahé paměti přislíbila. I rozprostřela se přede mnou akademická kariéra jako kouzelný třísedadlový koberec a když komise dá a já během dvou měsíců vymyslím projekt, kterým ji omráčím, stane se z tety Amáty akademička začátečnice (která patrně svou oblastí zájmu bude lézt do zelí největšímu postrachu katedry; tedy alespoň z pohledu studentů, kteří jej i v jeho nepřítomnosti uctivě titulují „pan X" namísto pouhého „X", které jsme používali za mých mladých studentských let, a který má patrně na svědomí největší procento vyhozených jak u zkoušek, tak u státnic).

Chtěla jsem teď napsat, že je škoda, že to takhle růžově nevypadá i na trhu práce, ale kdyby to tak vypadalo, pak bych se právě nechystala pročítat tunami odborných článků a tudíž by tohle srovnání vlastně nemělo smysl (kromě toho, že ono celé to akademictví taky není až tak růžové, i když musím přiznat, že mě přepadne smích ve stylu Montgomery Burnse pokaždé, když si představím, kterak (m)učím nebohé studenty metodologii(í)).

A tak jsem si řekla, že když už budu stahovat nějaké ty odporné odbornosti, měla bych si udělat pořádek v plecháčkovi. Takže prostě likviduju nepotřebnou elektronickou minulost, třídím a uspořádávám, snažím se přijít na stará hesla, kterými jsem uzamkla pár dokumentů a mažu a mažu a mažu. A jen tak mimochodem, na jedno heslo jsem si vzpomněla. A za ním jsem našla roztomilé dvě my life inspired stránky, jež měly posloužit jako základ něčeho mnohem většího, neboť jedna z tužeb tety amáty vždycky byla, a vědomě se jejím odhalením vystavuju vašemu posměchu, napsat knihu. A najednou jsem narazila na dvě strany, naprosto zapomenuté, a četla jsem je netušíc, co bude následovat v dalším odstavci (kdyby to nebylo tak autobiografické, dokonce bych pochybovala o vlastním autorství) a strašně se mi líbil můj vytříbený styl (ach, ten narcisismus; ano, mám se ráda) a moje zasutá touha na chvíli zřejmě zase vystrčila svoje pařátky.

Jo, jenže pak jsem našla další soubor. Rozsahem zhruba stejný, ale obsah za formou zaostával tak dalece, že zatímco forma už prožila plný a spokojený život a popíjela margaritu na floridě, obsah se teprve začal tvořit v lůnu jakési bahenní příšery. A měl vrozenou vadu. Posílenou rozsáhlým zneužíváním drog matky, stejně jako její zálibou pojídat špendlíky. Ty kovové. A zajídat je magnety. No prostě hrůza. A tak jsem s tím prohledáváním starých dokumentů zase přestala, pařátky zalezly zpět do své záhrobní komůrky a já začala místo House sledovat systematicky starý dobrý Star trek s kapitánem Kirkem a jeho všudypřítomným blahosklonným úsměvem a rozkošně červeňoučkými upnutými tepláčky, v nichž cvičí.

Mimochodem, věděli jste, že Zapp Brannigan z futuramy vznikl na základě Williama Shatnera, čili toho, kdo hrál Jamese Tiberia Kirka, když se tvůrci zamysleli nad tím, jak by to v enterprise vypadalo, kdyby to byl místo Kirka právě Shatner, kdo by jí dělal kapitána? (Mmmm, velour...). Jednoho to nutí k zamyšlení, jak moc je asi Brannigan nadsazený (pakliže vůbec). Takže teď čekám, kdy se namísto symptomů začnu bát gumy polepené kusem hadru na podlahu, protože takovým způsobem zřejmě v pra-star treku vznikaly masky mimozemšťanů.

Takhle to vypadá, že si z téhle nesmrtelné klasiky jen bohapustě utahuju, ale není tomu tak! Není to nesmrtelná klasika jen tak pro nic za nic. Utahuji si z ní s láskou a respektem. Koneckonců, odvážně se pustila tam, kam se dosud nikdo nevydal.

Vidím v tom trochu paralelu se svým rozhodnutím pustit se na doktorské studium, ačkoliv tam se vydalo již nemálo odvážlivců a nemálo z nich se vrátilo zpátky mladší a hezčí (to je zase paralela se zlatovláskou a tím králem, co vypadal jako sumec. Jenže ten se teda vrátil tak maximálně k bytí v popelu a prachu). Každopádně z toho kouká nejedno dobrodružství.